„Vím,“ odpověděl Petr. „A promarnil jsem to. Nejsem tu, abych prosil o odpuštění. Jen… jsem ji potkal. Náhodou.“ Hlas se mu chvěl. „Zeptala se mě, proč jsem nepřišel.“
Ramena mladšího muže povolila. Na chvíli únava převážila nad hněvem. Podíval se na svou dceru, pak na tašku v Petrových rukou.
„Koupil jsi jogurt?“
„I na celý týden,“ řekl tiše Petr. „Můžeš říct ne. Pochopím to.“
Lukáš zavřel na okamžik oči. Když je znovu otevřel, byly vlhké. „Jana Novák o tobě mluvila, když byla rozzlobená,“ řekl pomalu. „Říkala, že ti nikdy neodpustí. Pak, ke konci, řekla… že pokud se někdy objevíš, mám ti ukázat, o co jsi přišel. ‚Ne kvůli němu,‘ řekla, ‚kvůli Nele.‘“
Zaváhal a pak ustoupil stranou. „Můžete nás doprovodit k autu,“ řekl. „Ale jenom tohle dnes.“
Petr přikývl a přijal ten malý projev milosti jako dar.
Zatímco nakládali potraviny, Nela se k němu náhle otočila. „Dědo,“ řekla, zkoušejíc to slovo.
Ucukl. „Neměla bys mi tak říkat.“
„Vím,“ odpověděla. „Ale je to kratší než Petr.“ Zadívala se na něj, mhouříc oči proti studenému světlu. „Budeš v supermarketu i příští týden?“
Odpověď přišla bez rozmýšlení. „Ano.“
Její otec ho dlouze pozoroval. „Většinou sem chodíme v sobotu,“ řekl. „Kolem desáté.“
Petr ucítil, jak se mu v hrudi usazuje něco drobného a křehkého. Ne odpuštění. Ještě ne. Jen tenké, chvějivé vlákno příležitosti.
„Budu tu,“ řekl.
Když odjížděli autem, Nela přitiskla obličej na okno a zamávala, její dlaň byla malá proti sklu. Zvedl ruku a jeho zrak se zamlžil.
Teprve když auto zmizelo v dálce, Petr si uvědomil, že jeho vozík je pořád zpola prázdný. Zapomněl na chleba. Mléko. Seznam složený v pomačkaném listu v kapse.
Místo toho stál na chladném parkovišti – starý muž s taškou jahodového jogurtu a schůzkou naplánovanou na příští sobotu.
Poprvé po letech měla jeho osamělost prasklinu – úzkou, právě dostatečnou na to, aby se jí mohlo protáhnout sedmileté děvče se šedýma očima.
A když se vracel domů, taška mu bolestivě řezala do prstů, udělal něco, co neudělal od dne, kdy mu přišlo parte.
Plakal. Ne kvůli schůzkám, kterých se zúčastnil, ani kvůli povýšením, za nimiž se honil. Plakal kvůli dívce u okna, mladé ženě na nemocničním lůžku a druhé šanci, která přišla příliš pozdě – ale přesto právě včas pro dítě, které ještě potřebovalo dědu u regálu s jogurty.