Nela přikývla. „Někdy. Když byla unavená, říkala, že nechce být jako ty. Říkala, že chce být pro mě vždycky tady. A byla. Dokud neonemocněla.“ Její drobné prsty se pevně sevřely kolem madla nákupního vozíku. „V nemocnici mi řekla: ‚Pokud ho někdy najdeš, zeptej se ho proč.‘“
Petr měl v očích plamen. Prudce zamrkal, ale slza mu utekla po hluboké rýze na tváři.
„Nemám žádnou dobrou odpověď,“ řekl chraplavě. „Jen hloupé, sobecké ‚proto‘, které teď nikomu nepomůže.“
Chvíli bylo ticho. Potom se Nela zhluboka nadechla, jako by se rozhodovala k něčemu většímu, než na co by běžně měla ve svém věku sílu.
„Můžeš mi aspoň pomoct vybrat jogurty?“ zeptala se. „Jana Novák měla ráda ty s jahodami. Já mám taky ráda jahody, ale jsou dražší. Lukáš vždycky koupí ty levné a říká, že jsou stejné.“
Petr si prohlédl ceny, nepatrný rozdíl, který měl ale význam v životě, balancujícím na hraně každého výdaje. Jeho důchod nebyl velký, ale měl plnější účet než adresář.
„Vezmeme jahodové,“ řekl. „A pár navíc – na celý týden.“
Pozorovala ho s jistou opatrností. „Lukáš nemá rád, když nám někdo něco kupuje. Říká, že nejsme žádná almužna.“
„Já nejsem almužna,“ řekl Petr tiše. „Jen starý muž, který promarnil příliš mnoho šancí. Možná mi dovolíte vzít si tuhle.“
Její pohled poněkud změkl, i když jen o trochu. „Zníš trochu jako Jana Novák, když byla unavená,“ pronesla.
Vybrali jogurty společně. Jahodový, jeden s broskví „jen na zkoušku“ a malý čokoládový pudink, po kterém se Neliným očím rozzářilo provinilé potěšení.
U pokladny se zarazila. „Ty… bydlíš tady?“
„Přestěhoval jsem se sem loni,“ odpověděl. „Neznal jsem tu nikoho. A ani jsem nikoho poznat nechtěl.“
Zakabonila se. „To je smutné.“
„Ano,“ přikývl. „To je.“
Venku ho zasáhl studený zimní vzduch. Na parkovišti zahlédl unaveného muže kolem třicítky, opřeného o staré auto, jak si promnuje spánky. Když uviděl Nelu s Petrem, jeho postoj ztuhl.
„Nelo, říkal jsem ti, že nemáš—“ přerušil se, přimhouřil oči k Petrovi. „Pane, je nějaký problém?“
Nela se mezi nimi postavila, najednou chránicí. „Tati, tohle je Petr. Děda od mámy.“
Nastalo ticho jako padlý sníh.
Lukášova čelist se napjala. V očích mu probleskla bolest, hněv a jakési poznání. „Nic od tebe nechceme,“ řekl ostře. „Měl jsi svou šanci.“