Tereza stála u sporáku a míchala omáčku, když to Lukáš pronesl. Nekřikl to, nevyhrkl v afektu – prostě to řekl, zatímco se díval někam k ledničce.
— Přestal jsem tě milovat.
Ani se okamžitě neotočila. Lžíce zůstala nehybně viset nad hrncem. Pak ji pečlivě položila na podložku, utřela si ruce do utěrky a teprve potom se na něj podívala. Lukáš stál ve dveřích, ruce podél těla, jako školák před ředitelem. Zjevně něco očekával: slzy, křik, možná tříštění nádobí.
— Dobře, — řekla Tereza.
Lukáš zamrkal. Jeho výraz se pomalu měnil – od připravenosti k obraně až po zmatek.
Tereza prošla kolem něj do ložnice, otevřela skříň a vytáhla jeho cestovní tašku.
Tu samou modrou, kterou koupili před prvním společným dovoleným. Začala do ní skládat jeho věci – košile, kalhoty, ponožky. Její pohyby byly přesné, mechanické. Lukáš stál ve dveřích a sledoval, jak se jeho život skládá do tašky.
— Co to děláš?
— To, co je potřeba. Říkal jsi, že už mě nemiluješ, nemá smysl zůstávat.
Chtěl něco namítnout, ale ona už zapínala zip. Položila tašku ke dveřím a otevřela je dokořán. Za oknem mrholilo. Poprvé za dvanáct let se ho nezeptala, jestli má deštník.
— Počkej, nemyslel jsem, že ty takhle…
— A jak jsi to myslel? — podívala se na něj přímo. — Že tě budu přemlouvat? Držet se tě? Dvanáct let, Lukáši. Dvanáct let jsem se přizpůsobovala tvému rozvrhu, tvému vkusu, tvé náladě. Už mě nemiluješ – tvoje právo. Moje právo – pustit tě.
Beze slova tašku vzal a odešel. Dveře se zavřely tiše, téměř bezhlučně.
První tři dny Tereza chodila po bytě a nevěděla, co si počít s tichem. Otevřela lednici – byl tam jeho oblíbený jogurt, salám, který nenáviděla, a sýr s plísní. Ten zápach jí vždycky zvedal žaludek.
Tereza vzala pytel a všechno vyhodila. Pak z komory vytáhla šicí stroj – dárek od matky k dvacátinám. Lukáš tomu říkal „samodomo“ a šaty „hadry na chalupu“.
Zapnula stroj. Rozdrnčel se jako starý přítel.