— Dobře, — řekla. — Ale ne do restaurace. Uvařím. Přijďte ke mně.
Přikývl a v jeho očích se mihlo něco vřelého.
Téhož večera, když šla Tereza domů, na rohu své ulice zahlédla Lukáše. Stál u stánku s květinami, v pomačkané košili, a zmateně si prohlížel kytice. Když ji uviděl, udělal krok k ní.
— Terezo, počkej. Chtěl jsem k tobě zajít, promluvit si normálně.
— Není třeba.
— Ale já jsem se změnil! Naučil jsem se vařit, uklízím sám, pochopil jsem, že tě potřebuju. Začněme znovu, napravím to, slibuju.
Tereza se na něj dívala a najednou uviděla to, co jí dvanáct let unikalo. On se nezměnil. Jen přišel o služku a teď chtěl zpět pohodlí. Ne ji — pohodlí.
— Lukáši, nepochopil jsi to nejdůležitější. Ty jsi mě tehdy nepřestal milovat. Ty jsi mě nikdy nemiloval. Miloval jsi to, co jsem pro tebe dělala. A já jsem přestala milovat samu sebe, když jsem s tebou žila. A teprve teď jsem se začala vracet.
Obešla ho a šla dál. Zavolal na ni, ale ona se neotočila.
Druhý večer přišel Daniel s lahví červeného suchého vína a kyticí lučních květin – jednoduchých, bez okázalosti. Tereza prostřela stůl, uvařila to, co měla sama ráda: pečenou rybu s bylinkami, grilovanou zeleninu, domácí chléb.
Jedli mlčky, občas se bavili o práci, o klientkách, o nových látkách. Potom Daniel odložil vidličku a zadíval se na ni pozorně.
— Víte, co se mi na vás líbí?
— Co?
— Nesnažíte se nikomu nic dokazovat. Prostě žijete. A to je cítit v každém stehu, v každém kousku, který vytvoříte.
Tereza mlčela, nevěděla, co říct.
— Dlouho jsem hledal někoho, kdo šije ne kvůli penězům. Ale kvůli tomu, aby věc žila. Vy taková jste.
— Já jen dělám to, co umím.
— Ne. Vy děláte to, co cítíte. To je vzácné.
Nalil jí víno, lehce se dotkl její ruky. Netlačil, nic neočekával. Jen dával najevo, že je tady. Že není sama.
Tereza pozvedla sklenku a najednou si uvědomila: už se nebojí. Nebojí se být sama sebou, nebojí se začít znovu, nebojí se otevřít tomu, kdo v ní nevidí funkci, ale člověka. Poprvé po letech cítila, že nežije cizí život, ale svůj vlastní. A to jí stačilo.