Sousedka Marcela ji poprosila, jestli by jí mohla upravit šaty – obyčejné, modré, neforemné. Tereza se do práce pustila, hlavně aby zaměstnala ruce. Když si Marcela vzala upravené šaty na sebe, ztuhla před zrcadlem:
— Pane Bože, takhle nevypadám jako pytel. Vypadám jako žena.
Za týden přišly další dvě sousedky. Pak kamarádka Marcely. Tereza šila po nocích a poprvé po letech se necítila unavená. Připadala si živá.
Do matriky přišli ve stejný den. Lukáš ji uviděl na chodbě a zůstal stát. Vypadal rozcuchaně – pomačkaná bunda, strniště, tmavé kruhy pod očima.
— Terezo, můžeme si promluvit?
— O čem?
— Udělal jsem chybu. Chápeš? Je mi samotnému těžko, doma nepořádek, jím jen samé polotovary. Pojďme se vrátit, začít znovu.
Tereza k němu vzhlédla. Dřív v té tváři viděla oporu. Teď mužského, který si neumí uvařit ani polívku.
— Zvykla jsem si na svobodu. Nauč se vařit sám, přece nejsi hlupák.
Zkusil ji vzít za ruku. Ustoupila.
— Terezo, to nemyslíš vážně? Vždyť jsme byli spolu tolik let, máme spolu byt, sdílíme…
— Nesdílíme vůbec nic. Byl to tvůj život, ve kterém jsem hrála služku. Teď mám svůj.
Zavolali ho do kanceláře. Lukáš odešel, třikrát se ohlédl. Tereza se za ním ani nepodívala.
Za měsíc si našla ateliér – maličký, ve starém domě. Okna obrovská, světlo se lilo proudem. Postavila si tam stroj, krejčovskou pannu a začala konečně doopravdy žít.
Marcela ji na městskou výstavu ručních prací doslova dotáhla.
— Musíš lidem ukázat, co umíš. Žij už, Terezo!
Výstava se konala ve starém kulturním domě. Tereza si postavila skromný stánek – tři šaty na ramínkách, pár fotografií. První dvě hodiny nikdo nepřišel. Až pak se zastavila starší dáma, pohladila látku, pootočila si lem.
— Šila jste to sama?
— Sama.
— Ukažte šev.
Tereza otočila šaty naruby. Dáma si dlouze prohlížela steh, a pak přikývla:
— Správné ruce. Takové dnes člověk nenajde.
Ke konci dne se u stánku vytvořila fronta. Mladá maminka si objednala šaty pro dceru. Někdo si zapisoval číslo.