— Dobře, — řekla.
Pak se lehce usmála a odložila nůžky. Lukáš by na to zřejmě měl poznámku, pomyslela si, ale poprvé ji to nezajímalo. Všechno v ní se uklidnilo, jako když jehlu protáhnete posledním stehem. Daniel opatrně zavřel dveře, jakoby ze sebe sňal tíhu nejistoty a nahradil ji tichou radostí.
Na večeři mluvili o látkách, starých střizích a filmu, který oba viděli před deseti lety, ale pamatovali si ho stejně dobře. Daniel se smál jejím poznámkám, ona si v duchu představovala, jak sedí ve svém koutku dílny a on jí potichu přistaví hrnek kávy, jako obvykle.
Ta večeře nebyla začátkem románu ani dramatických zvratů. Byla to jen večeře. Ale mezi posledním soustem a zaplacením účtu se Lize zdálo, že poprvé za dlouhou dobu sedí naproti člověku, kterého nevzrušuje její minulost, ale dívá se na to, co z ní vyrůstá.
A to jí stačilo. Aspoň pro dnešek.