Marie stála u sporáku a míchala boršč dřevěnou vařečkou, když ji Petrova slova zasáhla jako facka.
— Ty jsi tady nikdo — žiješ z mých peněz! — vyštěkl, když hodil na stůl prázdný talíř po snídani. — Třicet let jsi seděla doma, chůvou dětem, a teď si ještě stěžuješ!
Co způsobilo ten výbuch? Jen její prosba o novou pračku. Jejich stařenka to po patnácti letech věrné služby konečně vzdala.
— Petře, já přece nechci vilu ve Švýcarsku, — pronesla tiše Marie, aniž by se otočila. — Obyčejnou pračku, tu nejjednodušší.
— Obyčejnou! — zopakoval posměšně. — A kdo ji zaplatí? Myslíš si, že peníze padají z nebe?
Marie pomalu odložila vařečku. Třicet čtyři let manželství. Třicet čtyři let se budila v pět ráno, aby mu připravila snídani. Když teprve rozjížděl své stavební podnikání, vedla mu veškerou evidenci, seděla do noci nad papíry, zatímco on spal. Vzdala se práce ve škole, kde ji milovaly děti i kolegové. Porodila a vychovala dvě děti. Starala se o dům, zahradu, pečovala o jeho nemocnou matku až do její smrti.
A co slyší teď? „Ty jsi tady nikdo.“
— Chápu, že teď nemáme peněz nazbyt, — pokračovala klidně, jak nejlépe dovedla. — Ale co kdybychom si ji vzali na splátky?
— Na splátky! — vybuchl Petr. — To se lehko řekne! A splácet to budu kdo? Já! Zase jen já! A ty se mi budeš dál válet na krku!
Popadl bundu a zamířil ke dveřím, ale na prahu se ještě otočil:
— A nedělej ten obličej, jako bych tě utlačoval. Říkám jen holou pravdu. Žádný přínos z tebe, jen výdaje!
Dveře se zabouchly tak silně, že se otřásla okna.
Marie se sesunula na stoličku, nohy se jí podlomily. Žádný přínos? Opravdu si to myslí? Nebo to jen mluví vztek?
Pohlédla na své ruce – ztvrdlé od práce na zahradě, mozolnaté, s jizvou od popáleniny, když zachraňovala jeho slavnostní dort. Tyto ruce přebalovaly děti, žehlily mu košile, masírovaly mu záda po těžkých dnech. Žádný přínos…
— Co to vyvádíš, ty starý blázne, — šeptla a otřela zrádnou slzu.
Zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno: „Tereza“. Kamarádka z dětství, jediná, kdo znal Marii ještě před svatbou.
— Ahoj, sluníčko! Jak se máš? — zazpívala vesele Tereza.
— Dobře, — zalhala Marie.
— Ale jdi ty! Slyším to na tobě — něco se stalo. Zase Petr?
Tereza měla vždy cit pro tyhle věci. Marie to nevydržela a pověděla jí o dnešní hádce.
— No to snad… — Tereza zaklela tak důkladně, že se Marie musela pousmát. — Maruško, moje drahá, kdy už konečně pochopíš, že jsi poklad, ne nějaký prach pod jeho botama?
— To se lehko řekne. A co mám dělat? V devětapadesáti, bez pracovních zkušeností…
— Bez zkušeností?! — rozhořčila se Tereza. — Vždyť jsi pedagog! Máš zlaté ruce, vaříš líp než kuchaři v luxusních restauracích, s dětmi to umíš jako nikdo jiný! Co to plácáš?
Marie se zamyslela. Vlastně… nedávno ji poprosila sousedka, ať pomůže vnučce s matematikou. Holčička si za měsíc zlepšila známky z trojek na jedničky. A ta vděčnost její maminky…
— Víš co, — pronesla rozhodně Tereza, — zítra za tebou přijedu. Musíme si vážně promluvit.
Druhý den dorazila Tereza s notebookem pod paží a odhodláním v očích.
— Tak dost, přestaň se litovat! — prohlásila, když už seděla u kuchyňského stolu. — Teď spolu sepíšeme plán tvé samostatnosti.
Marie uvařila čaj a nejistě se posadila vedle ní.
— Teri, možná by to nemělo cenu? Včera se vrátil, omluvil se… Říkal, že měl nervy z práce.