Marie se podívala na své děti – dospělé, úspěšné lidi, které vychovala. Anna je lékařka, Michal inženýr. Opravdu si i oni myslí, že jejich matka není schopná udělat nic vážného?
„Proč se tak divíte?“ zeptala se. „Nemám snad právo pracovat?“
„Ale jistě že máš,“ spěchala se opravit Anna. „Jen… byla jsi tak dlouho doma jako hospodyně…“
„To ano,“ přikývla Marie. „A teď už nebudu.“
V tu chvíli se domů vrátil Petr. Měl špatnou náladu – zase nějaké problémy se zákazníky.
„Aha, děti dorazily,“ zamručel. „Snad je máma alespoň pořádně nakrmí.“
„Tati, máma teď pracuje,“ oznámil Michal.
„Pracuje!“ posměšně odfrkl Petr. „Pár korun si přivydělává a už si myslí, že je nějaká podnikatelka.“
Marie ucítila, jak se v ní něco přelomilo. Dost. Stačilo.
„Víte co,“ řekla klidně, „tak já vám řeknu, kolik ty ‚koruny‘ vlastně dělají.“
Vstala, přinesla si blok s výpočty příjmů.
„Za poslední dva měsíce jsem vydělala osmdesát sedm tisíc korun,“ řekla zřetelně. „To je víc, než kolik ty dostáváš za měsíc, Petře.“
Nastalo ticho. Petr na ni zíral, jako by viděl ducha.
„To není možné,“ zamumlal.
„Ale je,“ odpověděla pevným hlasem Marie. „A to je teprve začátek.“
„Mami,“ řekla tiše Anna, „proč jsi nám o tom nic neřekla?“
Marie se podívala na dceru, pak na syna, potom na manžela.
„Protože jsem se bála, že zareagujete přesně takhle,“ odpověděla. „Že řeknete: ‚máma na to nemá‘, ‚to je nesmysl‘, ‚radši se starej o domácnost‘.“
Petr se pokusil získat zpět kontrolu nad situací:
„Tak dejme tomu, že jsi to vydělala. A co jako? Myslíš, že to vydrží? Klienti utečou, to jsou všechno dětské hry…“
„Dětské hry?“ zopakovala Marie a rozesmála se. Poprvé za mnoho let – upřímně a od srdce. „Víš, co mi včera řekla matka jednoho mého žáka? Že se její syn za půl roku zlepšil z trojky na jedničku z matematiky a dostal se do matematické třídy. To jsou dětské hry?“
„A Kateřina si u mě objednala dort na svatbu své dcery pro třicet lidí,“ pokračovala s nadšením v hlase. „Za dvacet pět tisíc. A čekají mě další dvě svatby. To je taky hra?“
Michal zakroutil hlavou:
„Mami, promiň. Netušil jsem, že jsi takhle skvělá.“
„Nikdo to netušil,“ odpověděla tiše Marie. „Ani já sama.“
Petr vstal od stolu:
„Dobře, dost už bylo divadla. Stejně to všechno přejde. Skutečné peníze do domu nosím pořád já.“
„Nesl jsi,“ opravila ho Marie. „A teď je nosím i já. A víš co? Zítra ráno se stěhuju do svého bytu.“
Kdyby řekla, že letí na Mars, mělo by to menší dopad.
„Cože?!“ vybuchl Petr.
„Slyšel jsi,“ odpověděla klidně žena. „Nebudu dál žít s člověkem, který mě považuje za neschopného příživníka.“
„Mami,“ řekla zmateně Anna, „možná bys to neměla dělat tak prudce?“
Marie se podívala na děti laskavě, ale rozhodně:
„Moje děti, třicet čtyři let jsem se obětovala pro rodinu. A nelituju toho – vyrostli jste v úžasné lidi. Ale teď je čas, abych začala žít i pro sebe.“
Ráno si Marie sbalila dva kufry s nejnutnějšími věcmi. Petr seděl v kuchyni s kamenným výrazem a předstíral, že čte noviny.
„Marie, co to vyvádíš?“ nevydržel nakonec. „Kam půjdeš? Sama, v tomhle věku…“
„V mém věku, Petře, ženy teprve začínají žít,“ odpověděla a zapnula zip na kufru.
„Ale nech toho, to je nesmysl!“ vyskočil. „No tak jsme se pohádali, no tak jsem byl hrubý. To se přece stává! Mohli bychom si to vyříkat jako normální lidi…“