„Aha, omluvil se,“ ušklíbla se Tereza. „A za měsíc to bude zase to samé. Marie, ty jsi přece chytrá ženská! Opravdu nechápeš, že dokud jsi na něm finančně závislá, bude tě ponižovat?“
Otevřela notebook a začala rychle něco psát.
„Podívej, kolik je tu inzerátů – hledají doučování matematiky. Hodinová sazba od tisíc korun výš! A tady web, kde si lidi objednávají domácí pečivo. Tvoje koláče by šly na dračku!“
Marie se naklonila blíž k obrazovce. Nabídek bylo opravdu spousta. A požadavky nevypadaly nijak hrozivě…
„A co když to nezvládnu? Co když už jsem na to stará?“
„Stará?“ rozhořčila se Tereza. „Je ti devětapadesát, ne osmdesát! Moje teta si v pětašedesáti dodělala kurz na manikúru a teď se od klientek neodtrhne!“
Zůstaly sedět až do večera a zkoumaly možnosti. Tereza pomohla vytvořit profil na stránce doučování a umístit inzerát na domácí pečení do místních skupin na sociálních sítích.
„Začneme zlehka,“ řekla kamarádka na rozloučenou. „Hlavní je věřit sama sobě.“
První telefonát přišel už za dva dny. Žena hledala doučování pro syna v deváté třídě.
„Matematika mu vůbec nejde,“ stěžovala si matka do telefonu. „Myslíte, že byste se s ním mohla sejít dvakrát týdně?“
Mariino srdce bušilo jako o závod, když domlouvala první lekci. Co když to nezvládne? Co když zapomněla všechno, co se naučila na vysoké?
Ale Jakub, drobný kluk s bystrýma očima, se ukázal jako vděčný žák. Marie vysvětlovala algebru jednoduchými slovy, dávala příklady ze života – a najednou zahlédla v jeho očích ten záblesk porozumění.
„Wow, to vlastně není tak těžké!“ vykřikl, když sám vyřešil úlohu.
„Samozřejmě, že ne,“ usmála se Marie. „Stačí najít ten správný přístup.“
Po hodině jí Jakubova máma podala obálku s penězi.
„Moc vám děkuju! Už dlouho ho učení takhle nenadchlo!“
Dva tisíce korun. Její první vlastní výdělek po třiceti letech. Marie šla domů, svírala obálku v ruce a připadala si jako kosmonautka, co právě vkročila na Měsíc.
Doma Petr sledoval televizi.
„Kdes byla?“ zavrčel, aniž odtrhl oči od obrazovky.
„Doučovala jsem jednoho kluka. Dělám teď trochu lektorku,“ odpověděla, snažíc se znít co nejpřirozeněji.
„Lektorka?“ konečně se na ni podíval. „Od kdy, prosím tě?“
„Od nedávna. Potřebuju si trochu přivydělat.“
Petr se rozchechtal.
„No jo. Tak uvidíme, jak dlouho ti to vydrží. Hlavně nezkaz děckám hlavy svým učením.“
Marie prošla do ložnice, aniž cokoli řekla. Schovala obálku do staré šperkovnice a tiše pronesla ke svému odrazu v zrcadle:
„Ještě uvidíme, kdo komu co kazí.“
Během dalších dvou týdnů přibyli tři další studenti. A zakázka na narozeninový dort vynesla dalších patnáct set. Peněz v šperkovnici přibývalo a s nimi i Mariina sebedůvěra.
Přihlásila se do kurzu počítačové gramotnosti, koupila si nové šaty – poprvé po mnoha letech bez manželova svolení. A začala si dělat plán.
Za dva měsíce měla Marie už sedm stálých studentů a frontu zájemců o její pečivo.
Tajně si pronajala malý jednopokojový byt v centru města – ideální místo pro výuku.
„Mami, ty ses nějak změnila,“ všimla si dcera Anna, když přijela na návštěvu. „Jenom záříš.“
„Trochu pracuju,“ odpověděla skromně Marie a postavila na stůl svůj pověstný napoleon.
„Pracuješ?“ podivil se syn Michal. „A ví o tom táta?“