Stane se to i v životě jiných!
Marie se zastavila a podívala se na manžela. Poprvé po tolika letech viděla v jeho očích zmatek a… strach?
— Petře, pamatuješ, jak jsi mi kdysi v mládí říkal: „S tebou bych zvládl pohnout horami?“ — zeptala se tiše.
— Pamatuju, — zamumlal.
— A teď si poslechni, co jsi řekl před týdnem: „Ty jsi tady nikdo, žiješ z mých peněz.“ Cítíš ten rozdíl?
Sklonil hlavu.
— Já to všechno chápu… Jen jsem unavený, mám nervy v háji, podnikání se hroutí…
— A proto je nejsnazší vybít se na manželce? — zeptala se Marie. — Kde je ten muž, co mi sliboval, že mě bude chránit a vážit si mě?
Petr mlčel.
Marie k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno:
— Neodcházím navždy. Odcházím, abych pochopila, kým jsem bez tebe. A abys ty pochopil, kým jsi bez mě.
Vzala kufry a zamířila ke dveřím.
— A co dům? Oběd? Já přece neumím… — řekl zmateně za ní.
— Naučíš se, — odpověděla, aniž by se otočila. — Jsi přece chytrý chlap.
V novém bytě bylo ticho a světlo. Marie postavila kufry, udělala si čaj a posadila se k oknu. Na duši měla zvláštní pocit — trochu smutku, ale zároveň lehkost, jako by z ní spadla neviditelná zátěž.
Zazvonil telefon. Tereza.
— Tak co, hrdinko? Přestěhovala ses?
— Přestěhovala, — usmála se Marie. — Víš, není to tak hrozné, jak se zdálo.
— No jasně že ne! Nepřestěhovala ses přece do divočiny, ale do centra města, do vlastního bytu!
Další dva měsíce utekly jako voda. Počet žáků vzrostl na dvanáct, objednávky na dorty přicházely bez přestání. Marie se přihlásila na kurzy angličtiny, koupila si krásný kabát a dokonce si nechala udělat stylový sestřih.
Děti ji pravidelně navštěvovaly. Anna se jednou svěřila:
— Mami, jsi úplně jiná. Sebevědomější, asi. Líbí se mi to.
A Michal dodal:
— Táta je celý skleslý. Zhubnul, pořádně nejí.
— A co podnikání? — zajímala se Marie.
— Bídně. Přišel o toho objednatele, se kterým měl problémy. Nemá peníze na nové vybavení.
Marie si povzdechla. Bylo zvláštní, že se z jeho neúspěchů neradovala.
Po týdnu zazvonil zvonek u dveří. Na prahu stál Petr s obrovskou kyticí růží a výjimečně provinilým pohledem.
— Ahoj, — pozdravil nejistě.
— Ahoj. Pojď dál.
Prohlédl si byt, pečlivě srovnané učebnice, počítač na stole, diplomy na zdi.
— Máš to tu krásný, — řekl. — Útulný.
— Děkuju. Dáš si čaj?
U čaje dlouho mlčeli. Pak Petr řekl:
— Marie, pochopil jsem… bez tebe není dům domem. Vlastně ani život není životem.
— Petře…
— Nech mě to doříct, — poprosil. — Byl jsem naprostý blbec. Vždycky jsi byla základem naší rodiny a já si toho nevážil. Odpusť mi.
Marie se na manžela dívala a znovu v něm viděla toho mladého kluka, do kterého se kdysi zamilovala.
— Vrať se ke mně, — požádal tiše. — Ale teď to bude jinak. Budeme rovní partneři.
— A co když mě zase začneš ponižovat?
— Nezačnu. Slibuju.
Marie se zamyslela. Pak se usmála:
— Víš co? Já si to promyslím. Ale byt si nechám. Pro jistotu.
Petr přikývl:
— To je fér.
O půl roku později už zase žili spolu. Ale nyní to bylo partnerství dvou samostatných lidí, kteří se rozhodli být spolu — a ne museli vedle sebe jen vydržet. Marie dál pracovala, Petr se naučil vařit boršč téměř jako ona a v neděli spolu brali zakázky na dorty.
A když se známí ptali Petra, jak se mají, s hrdostí odpovídal:
— My? My se máme skvěle! Moje žena je nejlepší učitelka a cukrářka ve městě!
Přátelé, dejte like a přihlaste se k odběru mého kanálu — čeká vás spousta zajímavého!