Marekova „prostota“, jak to Veronika nazývala, však v něm vyvolávala jen rozmrzelost – jako bolavé místo, na které stále naráží. Promítalo se to do pohrdavého postoje o „chudinství“, „maloměstskosti“ a „neschopnosti žít“.
— Marek, neříkej to tak. Moji rodiče… dali mi toho spoustu. A Petra dělá, co může. Je na to sama s dítětem.
— Tvoji rodiče jsou sedláci! — přerušil ji Marek a vykročil k ní. Jeho oči sršely blesky, žíla na čele rytmicky pulzovala. Byl rozzuřený a celý ten hněv směřoval výhradně na ni. — Stydím se za ně! Uvědomuješ si vůbec, jak to vypadá mezi mými známými?! Jaké otázky mi kladou?! Co všechno musím vymýšlet?!
Popadl ji za rameno a sevřel tak silně, že Veronika vykřikla, když ucítila, jak pod jeho prsty zalupaly kosti. Obličej měl zkřivený vztekem, z úst mu odlétla slina.
— Tvoje rodina je hanba! — vykřikl a udeřil ji. Nebyla to rána pěstí, spíš facka, ale ostrá bolest neprořízla jen její tvář – pronikla až do nitra duše.
Veronika se s trhnutím odtáhla a přitiskla si třesoucí ruku na tvář, která jí hořela. V očích ji pálilo, ale zadržela slzy. Před ním plakat nebude. Poprvé za celou éru jejich manželství v jejím srdci nevystoupila bolest, smutek ani strach – ale ledové, ostře cinkající prázdno. A v tom prázdnu klíčilo rozhodnutí – tiché, konečné a nevratné.
— Rozumím, — dokázala ze sebe vypravit. Hlas zněl cize, chladně.
Marek se zdál být spokojený s účinkem svých slov. Vypjal hruď a rozhlédl se po pokoji, jako by šlo o dobyté území.
— Tak! Abys příště věděla! Tohle je můj dům, moje rodina! A žádnou ostudu tu snášet nebudu! Vypadni, jestli nechceš poslouchat!
Demonstrativně se otočil zády a odešel do kuchyně, aby „se napil a uklidnil“, přičemž hlučně třískal nádobím a vytahoval z baru svou drahou skotskou whisky.
Veronika zůstala stát. Dívala se na své třesoucí se ruce, na noviny pohozené u zdi. Na její tváři zůstal nejen otisk jeho ruky, ale hlavně otisk uvědomění: je konec. Její rodina pro ni představovala oporu, čest, bezpodmínečnou lásku. A on po tom právě teď šlápl. S pohrdáním. S násilím. Cítila, jak poslední stopy citu k Markovi mizí, zůstávala po nich jen pachuť.