Následujícího rána Marek odešel do práce jako obvykle – sebejistý a arogantní. Byl jedním z viceprezidentů velké federální banky, byl hrdý na své postavení, konexe, moc a peníze. Jeho svět byl jako z betonu a Marek byl přesvědčený, že drží ve svých rukou všechny nitky – a Veronika pro něj byla jen krásnou, ale bezvýznamnou součástí jeho statusu.
Jenže ráno nezačalo jako obvykle. V kanceláři panoval nervózní ruch. Sekretářky si šeptaly v koutech, kolegové působili zmateně. Mluvilo se o nějaké naléhavé poradě, o nečekané kontrole, o „změně kurzu“ a „nových investorech“. Marka to rozčilovalo; cítil, že jeho autorita je v ohrožení, ale on nic neví.
V poledne si ho nechal zavolat předseda představenstva – obvykle klidný a neochvějný muž, který dnes překvapivě vypadal bledě. V jeho kanceláři kromě něj seděli ještě dva další. Jeden byl důstojný muž ve skvěle padnoucím obleku, s bystrým, pronikavým pohledem, který jako by viděl skrz něj. A ten druhý… Tím druhým byl otec Kláry – Josef. Byl oblečený stejně precizně a formálně, ale na rtech mu pohrával ten známý, jemně mazaný úsměv, kterým vždy doprovázel své humorné historky ze života, když je vyprávěl Veronice.
Marek ztuhl. Několikrát zamrkal, snaže se ujistit, že nespí.
— Josefe? Co tady děláte? — vypravil ze sebe, vnímaje, jak se mu hlas zrádně chvěje.
Otec Kláry zlehka přikývl, jeho úsměv se rozšířil. Předseda představenstva si odkašlal, zjevně nervózně.
— Marku, — začal oficiálním, až nečekaně submisivním tónem, — dovolte mi, abych vám představil nového předsedu dozorčí rady. Přesněji řečeno – hlavního akcionáře naší bankovní skupiny. Josefa… a jeho rodinu.
Markovi se zatočila hlava. Měl pocit, že se pod ním propadá zem. Díval se na otce Kláry – na člověka, kterého ještě před minutou považoval za nějakého „venkovského balíka“, „ostudu“, „obyčejného dělníka“… ale teď… teď seděl v čele stolu jako pán. Jako někdo, kdo jediným slovem mohl rozhodnout o jeho osudu.