— Ty jsi parazitka, k ničemu nejsi! — manžel mi zablokoval kartu a požadoval dokonalou domácnost zadarmo. Usmála jsem se a vyhlásila stávku. Po čtyřech dnech vyrazil do práce ve špinavém obleku, a doma ho čekala tchyně s řemenem…
Stála jsem u okna a sledovala, jak Lukáš parkuje svůj Ford. Dělal to po domácku — zabíral jedno a půl místa na trávníku. Přesně tak se choval i doma — obsazoval celý prostor, aniž by bral ohled na ostatní.
V bytě to vonělo po zelňáku a čistotě. Strávila jsem tři hodiny úklidem, vyžehlila jsem horu prádla, zašla na trh pro farmářský tvaroh, měl rád tvarohové lívance k snídani. Byla jsem dokonalou manželkou.
Lukáš vešel, hodil klíče na komodu a zul si boty uprostřed chodby, nechal za sebou špinavou louži.
— Ahoj, — zamručel, aniž by se na mě podíval. — Je tam něco k jídlu?
— Ahoj, Lukáši. Umyj si ruce, večeře je na stole.
Odešel do kuchyně, uslyšela jsem ránu od poklice hrnce.
— Zase zelí? — zaznělo nespokojeně. — Chtěl jsem maso, steak. Co jsi celý den dělala?
— Lukáši, steaky byly včera, dnes je koláč, salát a polévka.
— Salát je tráva. Já jsem chlap, potřebuji kalorie, dřu jako mezek, nosím domů peníze! A ty sedíš doma, pliveš na strop, to bylo těžké hodit na pánev kus masa?
„Sedíš doma.“
Pracovala jsem na dálku, vedla účetnictví pro dvě živnosti, vydělávala třicet tisíc. Ano, nebylo to moc, ale pokrylo to energie, jídlo a synovy kroužky. Ale pro Lukáše to byly „drobné“, považoval, že když jsem doma — jsem obsluha.
— Mimochodem, — zamumlal s plnou pusou. — V pátek máme firemní večírek, výročí firmy. Šéf řekl, že máme přijít s manželkami, dress code je koktejlový.
— Dobře, — přikývla jsem. — Musím si koupit šaty a objednat se na účes.
— Jaké šaty? — Lukáš se zamračil. — Vždyť máš ty modré, visí ti ve skříni.
— Ty modré mají pět let, Lukáši. Měla jsem je na svatbě tvojí sestry.
— No a? Jsou v pohodě, nevymýšlej si. Peníze nejsou, máme hypotéku, leasing na auto. Vezmeš si ty modré a učešeš se sama, to přece zvládneš.
— Takže chceš, abych „reprezentovala“, ale nechceš do toho investovat?
— Deniso, nezblázni se! Řekl jsem, že peníze nejsou, stejně mi visíš na krku. Konec debaty.
Najednou ztuhl a jeho pohled padl na dřez.
Stála v něm jediná kávová šálka. Pila jsem z ní pět minut před jeho příchodem, nestihla jsem ji opláchnout — volal klient.
— Co to má být? — Lukáš ukázal vidličkou směrem k dřezu.
— Hrnek.
— Vidím, že hrnek, proč je špinavý?
— Nestihla jsem ho umýt.
— Nestihla?! — vybuchl, tvář mu začala rudnout. — Ty jsi celý den doma! Máš jeden úkol — pořádek! A já přijdu do bordelu! Nádobí ve dřezu, pořádné jídlo nikde! Parazitko! Jsi zbytečná, jen náklady! Mačkat čudlíky na pračce není těžká robota!
Stála jsem a dívala se na něj, na drobky z koláče, co mu létaly z pusy. Na skvrnu od omáčky, kterou právě udělal na ubrus.
Urážka? Ne. Tu jsem pocítila před rokem, teď už to byla jen únava a… hněv.
Usmála jsem se.
— Máš pravdu, Lukáši.
Zarazil se.
— Cože?
— Máš pravdu, opravdu nic nedělám. Mačkání knoflíků je přece nic, tak proč bych se snažila? Odteď oficiálně nebudu dělat nic. Přesně jak jsi řekl.
— Ježišmarja, nedělej drama! — mávl rukou. — Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží, běž umýt ten hrnek.
Vzala jsem hrnek, vložila ho do myčky a zmáčkla „Vypnout“.
Začala stávka.
Ráno následujícího dne pobíhal Lukáš po bytě jen ve spodním prádle.
— Deniso! Kde je ta košile?! Ta světle modrá!
Seděla jsem v kuchyni a četla knížku. Na stole byla moje miska s kaší a miska našeho syna, Matěje. Na Lukáše jsme nečekali.
— V koši, miláčku, — odpověděla jsem, aniž bych zvedla oči od stránky.