— Denisa! Vždyť jsi žena! Ty přece musíš…
— Já nemusím nic. Lukáš řekl, že jsem darmožrout a nic nedělám, tak jsem se rozhodla jeho slovům přizpůsobit.
— Ale on pracuje! Je unavený!
— A já snad ne? — vstala jsem. — Kateřino, pojďte, něco vám ukážu.
Odvedla jsem ji do koupelny. Tam byla hromada špinavého prádla, Lukášovy ponožky rozházené po celém podlaze.
— Vidíte to? — zeptala jsem se. — To všechno udělal váš syn za čtyři dny. Uklízela jsem po sobě a Matějovi, a tohle je jeho příspěvek.
Tchyně stiskla rty, byla pedant na čistotu, pro ni byl takový nepořádek osobní urážkou.
Přešla do kuchyně, otevřela troubu — všechno bylo zaneřáděné tukem.
— Lukáši! — zakřičela.
Lukáš vyšel z pokoje, rozespalý, jen ve slipech.
— Jé, mami! Ahoj! Ty jsi přijela? Dovezla jsi karbanátky? Protože tahle… — kývl směrem ke mně — mě nekrmí.
— Já ti dám karbanátky! — zařvala najednou Kateřina, popadla špinavý ručník ze stolu a mrskla jím syna přes rameno.
— Au! Mami, co blázníš?!
— Ty prase! Co jsi to z bytu udělal?! Tak jsem tě vychovala?! Ponožky po celé bytě! Záchod… fuj!
— Mami, no Denisa přece má…
— Denisa není tvoje služka! Je tvoje žena! A matka tvého dítěte! A ty, vepři, se po sobě neumíš ani uklidit? Ty jsi jí zablokoval peníze? Ty?!
— No… výchovné opatření…
— Já ti dám opatření! — vytáhla peněženku. — Deniso, kolik ti dluží za jídlo?
— Pět tisíc za týden.
Kateřina vytáhla pětitisícovku a položila ji na stůl.
— Tady máš, kup si pořádné jídlo pro sebe a Matěje, a tenhle ať si žere pelmeně, dokud se nenaučí drhnout záchod.
Otočila se k synovi.
— Jsem v šoku, Lukáši. Myslela jsem, že jsi chlap, a ty jsi… domácí parazit. Ostuda.
Popadla tašku s karbanátky a odešla. Lukáš stál s otevřenou pusou, jeho hlavní spojenec právě přešel na stranu „nepřítele“.
Pondělí ráno. Lukáš měl důležitou prezentaci, výroční zprávu pro investory. Potřeboval svůj „šťastný“ tmavě modrý oblek a složku s dokumenty.
Rozběhl se ke skříni, oblek nikde.
— Deniso! Kde je oblek?!
— Na židli, — odpověděla jsem z kuchyně.
Přiběhl ke židli v obýváku, oblek tam visel. Plný bílé kočičí srsti a s mastným flekem na klopě.
— Ty… tys ho nevyčistila?!
— A měla jsem? Vždyť jsi mi zablokoval peníze, čistírna taky něco stojí.
— Nestihnu to sám! Prezentace je za hodinu!
Popadl složku s dokumenty ze stolu, otevřel ji — a zavyl.
Na titulní straně zprávy byl kreslený panáček červeným fixem a nápis „TÁTA SKOUPÍK“, Matěj se snažil.
— Aaa!!! — zařval Lukáš. — Kam jsi koukala?! Dítě zničilo dokumenty!
— Odpočívala jsem, hlídání dítěte je práce, a já jsem ve stávce.
Lukáš stál uprostřed místnosti, ve špinavém obleku, s pokaženým výkazem, měl jen jednu ponožku — tu druhou v hromadě prádla nenašel.
— Ničíš mi kariéru! — ječel. — Ničíš mi život! Já tě zničím!
— Ne, miláčku, — vstala jsem. — Kariéru si ničíš sám. Nevážil sis zázemí, které jsem ti poskytovala. Myslel sis, že útulný domov je zadarmo, že čisté košile rostou na stromech. Teď zázemí není — běž na schůzku ve flekatém obleku a s výtvorem „Táta skoupík“. Ať investoři vidí, jaký jsi úspěšný manažer, co si neumí ani doma uklidit.
Podíval se na mě s nenávistí a hrůzou, pochopil, že já to dotáhnu do konce. Popadl sako, složku a vyběhl z bytu — ponožku si druhou ani neoblékl.
Celý den jsem čekala na telefonát. Myslela jsem, že bude řvát, ale bylo ticho. Vrátil se v osm večer, vešel a vypadal poraženě.
V ruce měl obrovskou kytici růží a tašky z drahé restaurace. Vešel do kuchyně, položil tašky na stůl. V bytě to smrdělo odpadky tak silně, že řezalo do očí.
— Ahoj, — řekl tiše.