— V koši, drahý, — odpověděla jsem, aniž bych zvedla oči od stránky.
— Jak jako v koši? Vždyť jsem ji tam včera hodil! Proč není vypraná?
— No jo, jsem přece lenoška, nechce se mi mačkat knoflíky, není to tahání pytlů, ale i tak je to únavné.
Lukáš vletěl do kuchyně.
— Děláš si srandu? Mám poradu!
— Vem si bílou.
— Bílá není vyžehlená!
— Žehlička je ve skříni, prkno za dveřmi, směle do toho.
— Ty… ty to myslíš vážně? A snídaně?
— Sobě a Matějovi jsem uvařila, ty se najez v jídelně. Vyděláváš peníze, můžeš si to dovolit.
— Aha takhle? — přimhouřil oči. — Dobře, když jsi tak zásadová…
Popadl telefon a otevřel bankovní aplikaci.
— Blokuju ti doplňkovou kartu a na jídlo už ti žádné peníze nedám. Když si neplníš svoje povinnosti, nebudu tě živit. Žij si za svých třicet tisíc, uvidíme, jak budeš zpívat.
— Fajn, — pokrčila jsem rameny. — Žiju za své.
Oblékl si zmuchlanou košili, křivě si uvázal kravatu a odešel, třískl dveřmi.
Večer přišel hladový.
— Co je k večeři?
— Pro mě a Matěje pohanka s kuřetem. A pro tebe — to, co sis koupil ty sám.
— Já nic nekoupil! Ty máš nakupovat jídlo!
— Za jaké peníze? Kartu jsi zablokoval. A moje peníze jsou moje peníze. Nakoupila jsem jen pro sebe a dítě.
— Ty necháš manžela hladovět?!
— Ne, jen neživím lenochy. Vždyť jsi sám říkal: kdo nepracuje, nejí. Já doma nepracuju — tudíž mě nekrmíš. A ty mi nekoupíš jídlo — tudíž já nekrmím tebe, logické?
Lukáš otevřel lednici. Stály tam moje krabičky, označené fixem: „Denisa“, „Matěj“.
Snažil se jednu vzít.
— Nesahej na to, — řekla jsem klidně. — To je na zítra. Sníš to — nové neudělám.
Zanadával, vytáhl z mrazáku staré knedlíky, co tam ležely půl roku. Uvařil je, hrnec samozřejmě neumyl.
Válka přešla do zákopové fáze.
V pátek byla ten slavný večírek, Lukáš se chystal dvě hodiny. Žehlil si oblek, poléval se voňavkou.
— Jsi připravená? — zavolal na mě.
Vyšla jsem v starých džínách a svetru. Bez make-upu, vlasy stažené do culíku.
— Ty… ty chceš jít takhle?! — Lukášovi cukalo v oku.
— Ano, vždyť jsi říkal: na šaty nejsou peníze, do salonu taky ne, modré šaty sežral mol, takže jdu v tom, co mám.
— Ztrapníš mě! Budou tam manželky majitelů ověšené diamanty!
— No, jejich muži jsou zřejmě štědří. Já jsem manželka manažera, co počítá každou korunu — ať vidí realitu.
— Nikam nejdeš! — zařval. — Zůstaneš doma!
— Ráda, — zouvala jsem si tenisky. — Pěkně se bav, miláčku.
Odešel sám, naštvaný jako čert.
Vrátil se nad ránem, opilý.
— Všichni se ptali, kde jsi, — kňoural při zouvání bot. — Řekl jsem, že jsi nemocná, musel jsem lhát! Kvůli tobě!
— Chudinko, — řekla jsem. — Spi na gauči, v ložnici smrdí chlastem, to nesnesu.
V sobotu ráno zazvonil telefon, volala Kateřina.
— Deniso! — svokřina slova píchala jak jehly. — Lukáš mi volal! Stěžoval si! Prý ho necháváš hladovět, neperuš mu košile, a na večírek jsi nešla! Zbláznila ses?
— Kateřino, přijeďte, — řekla jsem. — Přesvědčte se sama.
— A to taky přijedu! Okamžitě! Udělám tu pořádek!
Dorazila za hodinu, s taškami, přivezla svému synáčkovi karbanátky. Vešla do bytu a… ztuhla.
Do nosu ji uhodil zápach, odpadkový koš se už čtyři dny nevynášel, víko nedoléhalo, smrdělo to hnilobou. Ve dřezu se tyčila hora nádobí, talíře se zaschlým kečupem, hrnec s připečenými knedlíky, hrníčky s plísní. Na podlaze v chodbě ležely chuchvalce bláta z Lukášových bot.
A já seděla v křesle, s pleťovou maskou na obličeji, a četla časopis.
— Ježišmarja… — zašeptala tchyně. — Co to je? Narkodoupě?
— To je byt vašeho syna, Kateřino, v jeho přirozeném stavu.