***
„Kateřino, dneska ses nějak přispala,“ usmála se Marie na snachu, která vešla do kuchyně.
„Včera byl velký banket, skončili jsme strašně pozdě.“
„Já vím, pojď si dát snídani.“
Kateřina si musela vybudovat vztah s Marií. Tchyně si sice držela mírný odstup, ale chovala se k dívce vlídně, podporovala ji a radila jí v maličkostech. Chápala, že Kateřina se neměla od koho učit rodinným dovednostem, vedení domácnosti a dalším věcem. Zato v kuchyni se snacha cítila jako královna: tam už naopak ona rozdávala rady tchyni.
„Holky, měla jsem štěstí jak na manžela, tak na tchyni,“ říkala Kateřina pokaždé, když se sešla s kamarádkami.
„No nevím, přece se neříká jen tak, že tchyně pije krev,“ kroutila hlavou její kamarádka Hana, která mimochodem pracovala na městském úřadě.
„Možná ne. Ale já jsem měla štěstí!“
„Jen počkej, Kateřino, ještě ti ta tvoje tchynička něco vyvede!“
***
Uplynul rok. V rodině bylo všechno v pořádku, ale tchyně začala naznačovat, že by to chtělo dítě – jaká je to rodina bez dědice? Když Kateřina pochopila, že se brzy stane maminkou, její radost neznala mezí.
„Syn! Budeme mít syna!“ křičel radostně Jaromír.
„Kateřinko, buď opatrná, dobře jez, ať neublížíš vnoučkovi!“ starala se Marie.
„A co když to bude holčička?“ usmívala se Kateřina.
„Ale kdepak! U nás v rodině se rodí jen kluci!“ rozesmál se Jaromír.
Kateřinu hned přemluvili, aby odešla z práce – prý se musí starat o sebe a o budoucího dědice. Manžel i tchyně budoucí maminku v ničem neomezovali a Kateřina si poprvé v životě užívala takovou péči o sebe. Ani si nedokázala představit, že by ji někdo mohl udělat tak šťastnou.
„Jaromíre, myslím, že to začalo!“ probudila se Kateřina uprostřed noci a pochopila, že je čas jet do nemocnice.
„Už?!“ vypadal Jaromír zmateně, ale rychle se vzpamatoval, oblékl se a odvezl manželku do nemocnice. O pár hodin později přišel na svět Josef – vytoužený syn.
Kateřina se celá ponořila do mateřství. Josef voněl klidem, jeho tiché chrčení v ní vyvolávalo dojetí, chtěla syna neustále chovat, tisknout k sobě a objímat. Byl tak křehký a bezbranný, že se Kateřině svíralo srdce něhou.
„Kateřino, úplně jsi přestala myslet na Jaromíra. Ať chceš nebo ne, je to přece tvůj manžel!“ vyčetla jí jednou tchyně.
„Já jsem ho vůbec nezanedbala!“ podivila se Kateřina.
„Ale ano… do kuchyně ani nepáchneš, kosmetiku vůbec nepoužíváš, přibrala jsi… kdy se vlastně chystáš zhubnout?“ tvářila se Marie nespokojeně.
S opovržením přejela Kateřinu pohledem. Té to bylo nepříjemné. Ano, přibrala asi pět kilo, ale lékař říkal, že váha časem sama půjde dolů. Teď se hlavně potřebovala zotavit.
„A navíc jsi nějak zkrásněla k horšímu,“ prohlásila tchyně nečekaně.
„K horšímu?“
„No ano. Podívej se na sebe do zrcadla. Nos se ti rozšířil. Pleť máš mdlou. Vlasy nějaké řídké. Kateřino, začni se sebou něco dělat! Zajdi si třeba do fitka. Objednej se ke kosmetičce.“
„Marie, Josefovi je teprve měsíc a půl! Nemůžu ho nechat na dlouho samotného. A vůbec – tímhle si prošly všechny. Za pár měsíců budu zase krásná,“ zasmála se Kateřina.
Marie se však nespokojeně zamračila. Brzy si Kateřina všimla zvláštností v Jaromírově chování. Stal se odtažitým a když už byl doma, bavil se hlavně s matkou nebo si na pár minut vzal syna do náruče. S Kateřinou si vyměňoval jen bezvýznamné věty.
„Ženo, dneska doma nespím. Jedeme s kamarády na chatu. Čistě pánská jízda. Tak na mě nečekej.“
„Dobře, hezky si odpočiň, pobav se s kluky,“ usmála se Kateřina.
„A to mě jako jen tak pustíš? Ani žádnou scénu neuděláš?“ vypadal Jaromír nespokojeně.
„A proč bych měla? Vím, že hodně pracuješ a jsi unavený. A život se přece nemůže točit jen kolem domu. Občas je potřeba se sejít s přáteli.“
Jaromír se tajemně usmál a odjel. A od toho dne se setkání s přáteli stala týdenní záležitostí. Kateřinu to začalo znepokojovat a se svými pochybnostmi se svěřila tchyni. Marie však jen pokrčila rameny – prý si to Jaromírovi sama navrhla.
S každým dalším měsícem byl Jaromír doma čím dál méně a Kateřině věnoval stále méně pozornosti. Ona sama, zcela pohlcená synem, si toho dlouhou dobu ani nevšímala.