Teprve když manžel přestal vyčleňovat peníze na domácnost a na syna (prý si všechno potřebné koupí sám), Kateřina znejistěla.
„Kateřino, já ti to říkala, něco tady nehraje. A jak to máš s tchyní?“
„Taky se to nějak pokazilo,“ neměla se s kým svěřit se svými pochybnostmi, a tak všechno pověděla Haně, se kterou vyrůstala v dětském domově.
„Nemá náhodou někoho bokem?“
„Nevím…“ Kateřina dokonce zbledla při pomyšlení, že by jí Jaromír mohl být nevěrný. „A co mám dělat? Opustí mě?“
„Nepřeháněj, kamarádko. Možná se mýlím. Třeba je prostě jen unavený z práce.“
Měsíce plynuly. Situace v rodině se vyhrotila natolik, že být dlouho doma bylo k nevydržení. Josefovi tehdy byly téměř dva roky a po dovádění v parku usnul v kočárku za tichého hovoru přítelkyň. Kateřina a Hana se rozloučily a mladá maminka se vydala domů. Aby neprobudila sladce spícího syna, téměř neslyšně vystoupala do svého patra, velmi tiše otevřela dveře a opatrně se začala zout v předsíni. Zamířila do ložnice a najednou zaslechla rozhovor manžela s tchyní.
„Mami, už s ní nemůžu. Podívej se sama: vlasy má věčně rozcuchané, rozplizla se jak rozteklé želé. Voní po boršči, ne po parfému. A mluví jen o Pepíkovi. Pamatuješ, jaká to byla kráska! A teď?“
„Ale máte přece syna! Víš, jak těžké pro mě bylo vychovávat tě samotnou. I ty jsi trpěl bez otce. Proč chceš to samé dopřát svému synovi…“
„Já ho přece nechci o nic připravit. Vždyť víš, že miluju Ivanu. Rozvedu se s Kateřinou a ožením se s Ivanou. Jenže ona nemůže mít děti. Takže Josefa si necháme.“
„Synku, soud přece svěří dítě matce…“
„Ne, nesvěří. Vzpomeň si: ona přece nic nemá. Ani bydlení, ani práci. A navíc rodinná anamnéza nic moc. Takže syn zůstane s námi.“
„A Ivana ho chce?“
„Ano, už jsme to probírali. Řekla, že hlavní je, že je to dítě od milovaného muže.“
Kateřina, která se stala nechtěným svědkem rozhovoru, se málem rozplakala. Aby na sebe neupozornila, hlasitě práskla vchodovými dveřmi. Josef se zamračil, Jaromír vyšel do předsíně, vzal syna do náruče a odnesl ho do ložnice.
„Musím něco podniknout. Ale co?!“ Kateřina zatím ani netušila, kde začít.
***
„Kamarádko, tvoje tchyně má pravdu: soud většinou nechává dítě matce. Ale v naší situaci může rozhodnout i jinak.“
„Dobře, s prací si nějak poradím. A bydlení?“
„Toho se neboj. Máme přece nárok od státu jako sirotci. Před pár dny jsem to kontrolovala: naše pořadníky se konečně dostaly na řadu. Kdybychom byly aktivnější, měly bychom byt už dřív! Poprosila jsem holky, co byty rozdělují, aby nás zapsaly vedle sebe… V domě už dokončují úpravy. Každým dnem ti zavolají.“
Kateřina se usmála: jaké štěstí mít kamarádku, která všechno vysvětlí a poradí! Teď už zbývalo jen vymyslet plán, jak dál. Než půjde Josef do školky, sotva bude moct nastoupit do práce. A právě v tu chvíli její úvahy přerušil telefon.
„Kateřino, dobrý den,“ ozval se vedoucí restaurace, kde dívka kdysi pracovala.
„Dobrý den! Právě jsem na vás myslela!“
„Vážně? Tak to máme mentální spojení! Kateřinko, mám pro tebe trochu nestandardní nabídku. Už jsi přemýšlela, kdy se vrátíš do práce?“
„Přemýšlela, ale dokud syn nechodí do školky, nepůjde to…“
„A chuť by byla?“
„Samozřejmě, ale…“
„Nepřerušuj mě. Je to takhle. Majitel restaurace otevírá soukromou školku. Je ochotný přijmout dvě děti našich zaměstnanců v rámci bonusového programu. Co kdybychom to zkusili?“
„To snad není pravda?!“
„Je. Potřebujeme tě: hosté se dodnes ptají, kdy se vrátíš.“
Kateřina se postupně vrátila do práce. Dostávala jen ranní a denní směny a s jejím návratem se počet hostů v těchto hodinách zvýšil. Výdělek byl zatím o něco menší než před mateřskou, зато byl „oficiální“. Jednoho dne na Kateřinu čekalo překvapení.
„Vyjdi do sálu, hosté si tě zase vyžádali,“ vedoucí se tajemně usmíval.
„Jsou nespokojení?“
„Jdi se podívat!“
U stolku seděly kamarádky Kateřiny. Hana, když ji uviděla, radostí až vykřikla.
„Kateřino, náš dům zkolaudovali! Volali ti?“
„Ano, volali, ale už dávno,“ a vtom jí zazvonil telefon.