Kateřina zmateně poslouchala ženu, která vyjmenovávala potřebné dokumenty a poručila, aby si poznamenala, kdy proběhne předání klíčů.
— Hano, to je snad nějaký zázrak… — dívka neměla slov.
— Ale kdepak, situace vůbec není zázračná, — zamračila se Hana. Seděla čelem ke dveřím a viděla, jak do restaurace vešel Jaromír s okouzlující dívkou.
— Stalo se něco? — Kateřinu přepadla úzkost.
— Ano. Je tam tvůj manžel. A není sám.
Kateřina rychle, dřív než si jí manžel všiml, odešla ze sálu.
***
Klíče od bytu se předávaly ve slavnostní atmosféře. Kateřina pořád nemohla uvěřit, že teď má vlastní domov. Ona i její syn. Stačilo našetřit ještě trochu na nábytek — a mohli se stěhovat. A tehdy znovu pomohla Hana.
— Kamarádko, pronajmi ten byt na pár měsíců. Stejně tam zatím bydlet nemůžeš. Aspoň budeš mít příjem.
— To je pravda. Dá se pronajmout i bez nábytku?
— Jasně. Mimochodem mám známou. Hledá byt bez zařízení na několik měsíců.
— Skvělé! Seznam nás!
Po třech měsících se nájemníci odstěhovali a Kateřina pochopila: je čas. S Jaromírem si vážně promluvili.
— Pojďme si promluvit, Jaromíre. Každým dnem se mi vzdaluješ. Proč?
— To ti nedochází?
— Ne.
— Přestala jsi mě bavit. Je s tebou nuda. Zpustla jsi. Máš v hlavě jen pleny, školky a jiné nesmysly.
— Jaromíre, mluvíš o našem synovi.
— No a? Sama ses změnila v nějakou slepici… A ještě mi zkazíš syna. Nedej bože, aby se v něm projevily geny tvojí matky.
Jaromír se rozpaloval čím dál víc. Ksenie na tenhle rozhovor už dlouho naléhala, ale on se k němu nedokázal odhodlat: pořád mu zněla v uších matčina slova o samotě.
— A co navrhuješ?
— Dávám ti měsíc. Dáš se do pořádku, zase budeš přitažlivá — budeme žít spolu. A když ne, tak se nedá nic dělat.
— Dobře. Tak se s tebou rozvedu, — hlas Kateřiny byl poprvé po dlouhé době pevný a klidný.
— Rozvedeš? Tak si táhni, kam chceš! — zlomyslně se zasmál Jaromír. — Jen dítě nedostaneš, na to zapomeň!
— Pleteš se, to ty ho nedostaneš, — Kateřina se usmála a odešla z pokoje.
Pak si sbalila své věci i věci syna. Nebylo jich mnoho. Zavolala taxi a odjela domů. K sobě domů.
***
O dva měsíce později byli téměř bývalí manželé pozváni k soudnímu jednání. Všechny Jaromírovy argumenty, že syn má zůstat s ním, se rozbily o realitu jako vlny o skály. Spoléhal na to, že bezdomovkyni a nezaměstnané Kateřině soud dítě nesvěří. Navíc historie její rodiny sváděla k domněnce, že i Kateřina půjde špatnou cestou.
Ukázalo se však, že Kateřina má vlastní byt a sociální odbor ho už prověřil. Má práci i dobré hodnocení od zaměstnavatele. A navíc sama Kateřina vypadala skvěle: během těch dvou měsíců jako by náhle rozkvetla. Zato Jaromír sešel: jeho nová partnerka se ukázala být milovnicí psychického nátlaku a života na cizí účet.
— Kateřino, prosím, neber mi vnuka, — Marie vypadala zdrceně, když žádala bývalou snachu o možnost vídat vnuka.
— Vždyť jste Jaromíra naváděla k rozvodu, radila jste mu, aby se mě zbavil. Kvůli mým „genům“. Ty má ale i váš vnuk.
Marie zrudla: nečekala, že se to takhle obrátí. Vnuka upřímně milovala, ale v Kristýně, se kterou Jaromír přece jen uzavřel manželství, byla hluboce zklamaná.
— Nemohu vám zakázat vídat Josefa. Ostatně jste jeho jediná babička. Nebudu vám v ničem bránit.
— Děkuju, zlato moje! — Marie byla připravena padnout Kateřině k nohám a líbat jí ruce. Samozřejmě obrazně řečeno.
— Ale ani vás nenapadne navádět syna proti mně nebo se ho jakkoli pokusit vzít.
— Ne, to by mě ani nenapadlo!
Marie dodržela slovo. Večer si brávala vnuka k sobě, když Kateřina pracovala. Ráda si ho brala i na víkendy. Teď žila sama: Jaromír se zadlužil až po uši a koupil byt pro sebe a Kristýnu.
Kateřina pokračovala v práci v restauraci a dostala povýšení. Teď se schází se skvělým mužem. Už si ale nedělá žádné naděje ani iluze. Přesně ví: jediný člověk, který ji může učinit šťastnou, je ona sama. A spolehlivý muž po jejím boku je už jen krásným doplňkem jejího vnitřního štěstí.
Zdroj