Ptala se, kde je babička, a já jsem řekl, že jela na návštěvu k přítelkyni.
Když děti odešly z kuchyně, Anna řekla manželovi:
„A víš, že mě Jaroslava ani nepozdraví?“
„To je divné,“ podivil se Tomáš. „Proč by to dělala? Vždyť jsme její rodině nic špatného neudělali.“
„Zítra se to zkusím zjistit.“
Když Anna následující ráno vyšla z domu, u vedlejšího vchodu uviděla na lavičce sedět známou stařenku. Rozhodla se s ní promluvit o Jaroslavě. Jakmile však stařenka pochopila, že k ní Anna míří, vyskočila a začala se belhat pryč od vchodu.
Anna se rozhodně otočila a vyšla do bytu Jaroslavy. Chtěla pochopit, co se děje. Dveře otevřela sama paní domu.
„Jaroslavo, musím s vámi mluvit! Jsme sousedé a je mi velmi nepříjemné, že nás nezdravíte. Nějak jsme vás urazili?“
„Ne!“
„Tak v čem je problém? Vysvětlete mi to!“
„Kde je Jarmila?“
„Odjela na návštěvu k přítelkyni.“
„A jak se ta přítelkyně jmenuje?“
„Nevím…“
„To já vím!“ zvýšila hlas Jaroslava. „Ta její ‚přítelkyně‘ se jmenuje domov důchodců!“
„Co to povídáte!“
„Viděla jsem to na vlastní oči! Jela jsem tam navštívit svou kamarádku. Je z dětského domova, nikoho nemá, sama se tam na stáří přihlásila. A tam jsem viděla i vaši Jarmilu!“
„Přísahám, že jsme ji tam nedali!“ ztratila se Anna.
„Nedali? Takže utekla sama. A jak u vás vlastně žila? Vždyť u vás byla jako služka, všechno bylo na ní! A řekni mi, kdy byla naposledy na dovolené?“
„Nevzpomínám si.“
„Ale ty s manželem jezdíš každý rok buď do Santa Margherita Ligure, nebo do zahraničí! Že ano?“
„Hodně pracujeme, jsme unavení,“ zamumlala Anna.
„A na ten její gauč jsem si jednou sedla,“ pokračovala bojovně stařenka, „a víckrát už jsem k ní na návštěvu jít nechtěla!“
„Nikdy si na gauč nestěžovala,“ řekla Anna provinile.
„A kde byla v jednu hodinu v noci loni v zimě, když jsi slavila narozeniny? Seděla na dětském hřišti! Naštěstí jsem vstala napít se a podívala se z okna, jinak by tam zmrzla do rána.“
Vzbudila jsem dceru, poslala ji pro ni, a ta říkala, že jste ji požádali, aby vás nerušila, prý jsou všichni hosté mladí a budou se stydět. Přespala u nás!
„Nenapadlo nás, že půjde na dětské hřiště,“ hlas Anny byl čím dál tišší.
„A vzpomínáš si, co jsi jí dala k osmému březnu? Kuchyňské utěrky! A ona to chytá, raduje se, nechápe, že je to výsměch! Dost, už s tebou nechci mluvit!“
„Jaroslavo, ale my jsme ji opravdu neposlali do domova důchodců. Věřte mi!“