„Tak takhle se mnou a s matkou jednáte! Jasné, děkuju!“ řekla rozzlobeně Marie. „Pomáhala jsem vám v těžké chvíli a vy jste na to zapomněli. Za všechny ty roky z mé strany jediná jediná prosba – a hle, odmítnutí!“
„Mami! O čem to mluvíš? Jaké odmítnutí?“ snažil se syn vysvětlovat. „Navrhl jsem ti přece skvělou možnost.“
„Ta mi nevyhovuje! Nemyslela jsem si, že jste tak zlí a bezcitní.“
„Mami!“ řekl podrážděně Martin.
„Odcházím. Moje noha už tady víckrát nevkročí,“ prohlásila Marie a s prásknutím dveří vyšla z bytu, držíc v náručí svého drahocenného pejska Lukáše.
Martin mlčky pohlédl na svou manželku Kateřinu, jako by hledal oporu. Kateřina pokrčila rameny, nenašla slova. Jejich pětiletá dcera Eva k ní přišla, přitiskla se a zeptala se:
„Babička se urazila a odešla? Navždycky?“
„N… nemyslím si,“ pronesl Martin pomalu. „Brzy pochopí, že se mýlila, a zase k nám přijde na návštěvu…“
„To se ještě dočkáte!“ brumlala si Marie pod nosem, když svižným krokem kráčela po ulici. „Abych k nim ještě chodila nebo jim s něčím pomáhala?! To teda ne! Lukáši, zlato moje, pojď, zajdeme do obchodu, koupíme ti nějakou dobrotu, ano… Ty jsi můj drahý, jen ty mi rozumíš.“
Marie se zastavila a začala svého miláčka hladit. Bylo jí smutno a cítila křivdu.
Kdysi dávno, přesněji před pěti lety, Marie synovi s nevěstou velmi pomohla. Tehdy se právě narodila Eva, Kateřina byla na mateřské a Martin přišel o práci. Firma, ve které pracoval, „pozastavila svou činnost“, jak stálo v oficiálním příkazu. Zaměstnance poslali na neplacené volno na neurčitou dobu.
Zůstat bez peněz si Martin nemohl dovolit, především proto, že s manželkou stále spláceli úvěr – mladá rodina bydlela v dvoupokojovém bytě na hypotéku. A tak se urychleně pustil do hledání práce, ale nedařilo se mu.
Místo ještě nedávného klidného a spokojeného pobytu na mateřské (Eva byla klidné dítě a téměř nepůsobila žádné starosti) začala Kateřina silně nervovat, často plakala a rozhodla se, že teď nutně musí nastoupit zpátky do práce, zvlášť když tam, jak říkala, slibovali povýšení a vydělávala by slušné peníze. Jenže malé bylo sotva rok. Kateřina se zmítala jako tygr v kleci a nevěděla, co dělat.
Martin, který manželku uklidňoval a přemlouval ji, aby nespěchala, sliboval, že se brzy všechno zlepší, s obtížemi našel místo. Nastoupil, ale plat nebyl nijak vysoký. Na výběr však nebylo: peníze nebyly vůbec žádné.
Tři měsíce rodina žila tak tak od výplaty k výplatě. Martinova mzda sotva stačila na splátku úvěru, nákup potravin na měsíc a vše, co bylo potřeba pro dítě. Nezůstávalo prakticky nic. I koupě sirupu proti kašli mohla udělat díru v jejich skromném rozpočtu, nemluvě o oblečení nebo botách.
„Můžu hlídat Evu!“ nabídla Marie, když se dozvěděla, že jsou na tom děti finančně opravdu špatně. „Jdi, Kateřino, do práce, zvlášť když, jak říkáš, ti tam slíbili povýšení. My už si tady nějak poradíme, viď, zajíčku?“
Kateřinina tchyně vzala malou Evu do náruče a posadila si ji na kolena. „Kovej, kovej, kováříčku, kde jsi byl? Daleko, kašičku vařil, děti krmil…“ začala pobrukovat. Holčička se usmála a natáhla ručičku, aby jí babička ukázala, jak straka vařila kaši – tuhle hru už znala. A spoustu dalších říkanek a písniček také. Babička často chodila na návštěvu a s vnučkou si hrála. Marie byla už nějakou dobu v důchodu, nedávno jí bylo třiašedesát, ještě pracovala, ale plánovala odejít. Kateřinina maminka byla mnohem mladší než Marie a stále pracovala, navíc bydlela daleko, a tak k nim jezdila jen zřídka.
„Můžu dát výpověď a chodit k vám, pomáhat. Bydlíme kousek od sebe a…“