Martina probudilo vyzvánění telefonu, volala maminka. Prudce se posadil na posteli a podíval se na hodiny, bylo kolem druhé v noci.
„Synku, přijď hned, strašně se mi zvedl tlak, zavolala jsem záchranku a odvážejí mě do nemocnice, postarejte se o Lukáše,“ řekla Marie slabým hlasem.
Martin vyskočil z postele, narychlo se oblékl a spěchal k mamince.
I když šel velmi rychle, skoro běžel, přesto přišel pozdě a viděl už jen to, jak sanitka odjíždí od domu jeho maminky. Odemkl byt vlastním klíčem, vzal Lukáše a posadil ho do přepravky.
V nemocnici strávila Marie celých pět dní, lékařka ji nechtěla pustit domů, tlak se nedařilo dobře srazit. Ukázalo se, že Martinova maminka se hodně rozrušila kvůli hádce se synem a starostem o svého mazlíčka, a tlak jí vystoupal na nebezpečné hodnoty.
Celý týden žil Mariin pes u Martina s Kateřinou a Evou. Ukázalo se, že Martinova maminka přece jen dokázala Lukáše vychovat. Už nic nekousal a choval se docela klidně.
„Tak jsme se o tebe báli, mami!“ řekl Martin, když se Marie vrátila domů. Sešli se u ní v kuchyni. Varná konvice začínala vřít, Kateřina krájela velký dort a Eva chystala na stůl šálky a podšálky.
„Já sama jsem se hrozně vyděsila, myslela jsem, že je konec, bylo mi tak zle,“ pronesla Martinova maminka.
„Mami, přemýšleli jsme, že toho tvého pejska necháme být, ať u nás klidně zůstane, když pojedeš pryč,“ začal Martin, ale maminka ho přerušila:
„Ne, synku, nějak jsem si to rozmyslela. Zatím nikam nepojedu, hrozně jsem se lekla, nikam se mi nechce. Chci se léčit, dát se do pořádku. Jak se říká, doma i zdi léčí. A s Lukášem se také nechci loučit.“
„No, jak myslíš,“ usmál se Martin. „Ale je z něj vychovaný pes, nekouše, nevrčí, chová se vzorně.“
„Vždyť jsem se mu věnovala, podle vědy!“ řekla Marie s úsměvem. „Načetla jsem si všelijaké rady od odborníků na psí psychologii a hurá do toho!“
„Šikulka, mami!“ pochválil ji Martin. Díval se na maminku, na její úsměv, a myslel na to, jak je skvělé, že je v pořádku. Kéž by žila co nejdéle, se svými vrtochy a občasnými zvláštnostmi — ať jsou! Vždyť je to máma. Jinou mít nebude.
Tu noc, kdy Marii odvezli, se Martin hrozně vyděsil. Když přivezl Lukáše k sobě domů, znovu si lehl do postele, ráno bylo třeba brzy vstávat do práce, ale on s Kateřinou nemohli usnout, pořád si povídali. Martin vzpomínal na své dětství. Jak ho maminka vychovávala sama, protože když mu bylo pět let, otec zahynul. Byl hasičem a při jednom zásahu u složitého požáru se stalo neštěstí.
Maminka hodně truchlila, ale kvůli synovi se dokázala vzchopit. Vždycky s ním jednala jako s dospělým, hodně s ním mluvila, vysvětlovala. Martin dospěl brzy a byl velmi samostatný, přesto samozřejmě zůstával dítětem a Marie ho často rozmazlovala. Kupovala mu hezké hračky a dobroty. Máma tu vždycky byla, podporovala ho, pomáhala, jemně ho vedla. A teď vyrostl, stal se dospělým, založil rodinu, má se dobře. A maminka… Na obzoru se jí objevily stáří, samota a nemoci, a jen tenhle pes ji dokázal odvést od smutných myšlenek, a proto jí tak přirostl k srdci.
„Neměli jsme se hádat, promiň, mami,“ řekl Martin a objal Marii.
„Všechno je v pořádku, synku.“
„Babi, podívej, Lukáš ukradl sušenku z misky!“ zvolala Eva a ukázala na psa, který s pamlskem v tlamě spěšně opouštěl kuchyň.
„Ach ty nezbedníku, sušenky nesmíš, já ti dám!“ Marie vyskočila a rozběhla se za psem.
„Snědl ji, nestihla jsem mu ji vzít…“ řekla zklamaně, když se vrátila do kuchyně, a dodala: „Ach, Lukáši, tebe je ještě potřeba vychovávat a vychovávat!“
Všichni se rozesmáli a pustili se do pití čaje, zatímco Lukáš tiše seděl u dveří a nepřetržitě hleděl na stůl v naději, že tam někdo upustí něco dobrého.
Barbora
Další povídky na kanálu.