— Tady jsou hračky v tašce, tam má i svůj oblíbený pelíšek, kočičí záchod, kartáč… Tak… A tady ve druhé tašce jsou pamlsky a krmivo, koupila jsem raději s rezervou, mělo by to stačit, podložky, misky, — říkala Marie a přehrabovala se v obsahu dvou objemných tašek.
— Mami, jak jsi to všechno unesla? — zeptal se Martin a poškrábal se na zátylku. — Stačilo říct, přišel bych k tobě a odnesl to. Ani mě nenapadlo, že toho bude tolik…
— To nic, synku. Kdyby cokoli, volejte, pište mi, poradím, co a jak, kdyby byly nějaké otázky. Ach, můj zlatíčko, tak moc se mi po tobě bude stýskat!
Poslední slova patřila pejskovi, který se celý bez sebe štěstím hnal po bytě. Eva běhala za ním a smála se, když sledovala jeho roztomile vrtící se ocásek.
…Na návrat Marie ze sanatoria se netrpělivě těšili všichni: Kateřina, Martin i dokonce Eva, která se zpočátku radovala a snila o tom, že u nich pes zůstane navždy. Lukáš dokázal za měsíc proměnit byt s čerstvou rekonstrukcí v dost žalostný stav. Všechno, co se dalo okousat, bylo okousané a zničené, tapety na chodbě visely v cárech a nebylo jasné, proč si pes oblíbil právě je. Pohovka v obývacím pokoji byla rozdrásaná a trčely z ní roztřepené nitě. Lukáš značkoval rohy, kousal, vrčel a vůbec neposlouchal. Nezajímaly ho žádné hračky ani pamlsky, měl přece k dispozici celý byt: květináče s ubohými zbytky rostlin, Eviné hračky, knihy, kuchyňské utěrky i nádobí. Jednoho večera přišla sousedka zespodu a řekla, že jí teče ze stropu. Ukázalo se, že jeden z nejvzdálenějších koutů v nejzadnějším pokoji si pes obzvlášť pečlivě označoval. Jiná sousedka přišla oznámit, že pes celé dny vyje. Kateřina a Martin se divili:
— Kdy by měl výt, když pořád něco kouše!
***
— Vždyť jsem vás prosila, abyste mi psali, kdyby byly problémy! — rozčilovala se Marie, když se vrátila ze sanatoria.
— A k čemu by bylo ti psát? Kazit ti dovolenou? Jak bys nám mohla pomoct? — odpověděl Martin.
— Lukáš měl stres! Nebyl zvyklý být celé dny sám, chyběla mu pozornost. Jak se mi po něm stýskalo! — řekla Marie a přitiskla si mazlíčka k sobě.
— Ehm… ještě hodně pokousal Evu… — řekla tiše Kateřina.
— Určitě ho tahala za ocas! Nebo ho obtěžovala, když jedl! Bez důvodu se nic jen tak nestane! Nenamlouvejte si něco o mém psovi.
— Teď budeme muset dělat opravy! — prohlásil Martin.
— Vynahradím vám to. Z důchodu. Jakmile ho dostanu, dám vám to, když jste takoví… Ještě nějaké otázky? — procedila nespokojeně Marie.
Rozešli se ve zlém. Celý měsíc spolu vůbec nekomunikovali, nevolali si. Samozřejmě žádné peníze od Marie si Martin a Kateřina vzít nechtěli. Tapety na chodbě si přelepili sami a pohovku dali přečalounit. A byli to právě oni, kdo mlčení porušil jako první. Eva znovu onemocněla.
— Posadím se k ní, kam bych taky šla, — povzdechla si Marie, když jí syn zavolal s prosbou o pomoc.
Přesně o rok později se Martinova maminka znovu chystala do sanatoria. Přišla na návštěvu a začala mluvit o tom, že by jim zase svěřila Lukáše na hlídání.
— Ani náhodou! — vyhrkl Martin.
— Cože?! — podivila se Marie. — Hlídala jsem vaši dceru a žádné výčitky jsem neměla, bylo třeba, tak bylo třeba, a vy? Takhle jste se mi odvděčili za mou pomoc?!
— Mami, to jsou různé věci, nesrovnávej to. To je naše dítě, a tohle je jen pes… A vůbec, existují přece zvířecí hotely.
— Ani náhodou! — prohlásila teď matka. — Jsou tam cizí lidé, jiné prostředí, Lukášovi tam bude špatně. A navíc je to drahé, na celý měsíc, skoro jako moje lázeňská poukázka.
— A nenapadlo tě, že my jsme pro tvého Lukáše taky cizí? A že nám tady zase všechno zdemoluje. Ne!
— Když nechcete pomoct, tak nemusíte. Cizí, tak cizí, děkuju, pěkně jste se odvděčili, — řekla Marie a odešla, přičemž práskla dveřmi.