— Moc vám děkuji, Marie! — vřele poděkovala Kateřina a objala starší ženu. — Ale chtěla bych být s Evou sama aspoň do roku a půl. Je přece ještě tak malinká! Neplánovala jsem se vracet do práce tak brzy, ani ve snu by mě nenapadlo, že se to takhle vyvine…
— Člověk míní, Pán Bůh mění, děvčátko moje, v životě se stává ledacos, — pronesla tchyně. — Neplač a promysli si mou nabídku.
Kateřina si to rozmyslela a přece jen se rozhodla nastoupit zpátky do práce. Marie, jak slíbila, dala v práci výpověď, začala docházet a pomáhat. Martinova maminka si s maličkou vnučkou vedla velmi obratně a dělalo jí to radost. Samozřejmě byla unavená, vždyť musela k dětem chodit pět dní v týdnu, skoro jako do práce.
Každý den kromě víkendů byla už v sedm ráno „na stanovišti“. Martin a Kateřina se v tu dobu chystali do práce. Marie zabavila malou Evu, aby neplakala a nepřekážela rodičům při chystání. Četla jí knížky, pomáhala jí skládat pyramidu a kostky. Když syn s manželkou odešli, Marie vnučku oblékla a šly ven na procházku. Pak následoval oběd, polední spánek, svačina a znovu procházka.
Z práce se jako první vracel Martin. Zastavil se v obchodech a koupil potraviny, aby Kateřina po návratu z práce mohla uvařit večeři. S příchodem syna se Marie začala chystat domů.
— Dál to už zvládnete beze mě, poběžím, — říkávala. — Já taky musím do obchodu, uklidit, uvařit a taky si trochu odpočinout.
Martin a Kateřina nabízeli Marii peníze za pomoc s Evou, ale ona vždycky odmítala.
— Copak se bere platba za vlastní vnučku? To se nesluší, to není lidské, — bručela.
— Naopak, je to úplně normální! — odporovala Kateřina. — Moje maminka platila mojí prababičce, když se o mě starala. Byla jsem tehdy úplně malá, ani jsem nechodila do školky, byla jsem pořád s ní. Dá se říct, že mě prababička vychovala.
— Ne, peníze si nevezmu, je mi to nepříjemné, — stála si Marie za svým.
Čas plynul. Eva dostala místo ve školce, ale Martinova maminka zůstávala dál v pohotovosti. Vnučka často marodila, bylo třeba s ní zůstat doma, a ze školky ji také vyzvedávala babička. Postupem času to ale bylo čím dál snazší, Eva rostla, pomoci bylo potřeba méně a Marie se začala nudit, nedokázala sedět bez práce. Starší žena onemocněla a úplně ztratila chuť do života. Martin a Kateřina pomáhali, jak mohli, vodili ji po lékařích, kupovali pobyty v lázních.
Když byly Evě čtyři roky, Marie se rozhodla pořídit si mazlíčka, psa. Koupila si pejska plemene čivava a pojmenovala ho Lukáš.
Tehdy jí začala opravdová zábava. Starosti spojené se štěnětem Marii úplně pohltily. Martin a Kateřina měli radost, že pookřála a odpoutala se od smutných myšlenek. Jenže pejsek se ukázal jako dost svéhlavý a zlobivý. Vůbec se nedal vychovávat, neposlouchal a neustále tropil neplechy.
— Mami, psa je potřeba vychovávat, — řekl jednou Martin. — Pojďme najmout odborníka, který by k tobě docházel…
— To není potřeba! Zvládnu to sama, — prohlásila Marie a tiskla si mazlíčka k sobě. — S Lukášem je všechno v pořádku, má prostě takovou povahu a teď má navíc složité období, hormony pracují, je nervózní, a proto útočí a kouše.
— Tak by měl brát nějaké léky.
— To tak! Otravovat tělo chemií!
Martin s Kateřinou si vyměnili pohledy, ale nehádali se. Všechno, co se týkalo milovaného mazlíčka, brala Marie velmi bolestně. Pomysleli si totéž: že tohle „období“ u Lukáše nikdy neskončí a že problém nejspíš není v něm, ale v tom, že je pes k smrti rozmazlený…
Jednou se Marie rozhodla odjet na měsíc do lázní a vyvstala otázka, kam umístit Lukáše. Samozřejmě ho přivedla k Martinovi, Kateřině a Evě.