— Petro, rozvádíme se. Buď tak laskavá a zítra se odsud odstěhuj.
— Cože? Petře, slyšela jsem správně? Rozvádíme se?
— Ano.
— A proč bych se měla stěhovat ze svého vlastního bytu?
— Svého? Pleteš se, zlato. Tady jsou dokumenty. Podívej: jediný vlastník jsem já.
Petře se zatmělo před očima. Dnes si vzala v práci volno, přišla domů dřív a rozhodla se připravit manželovi překvapení k výročí svatby. Navařila, spoustu věcí objednala dovozem… Za hodinu měli přijít hosté. A místo toho se ukázalo, že překvapení připravili jí. A zdaleka ne příjemné.
— Počkej, já tomu nerozumím. To je nějaký žert?
— Ne, žádný žert. Rozhodl jsem se, — Petr se na Petru díval povýšeně a bylo zřejmé, že si svou převahu užívá.
— Jaké rozhodnutí? — Petra pořád nechápala, o čem Petr mluví.
— Opakuji to ještě jednou: sbal si věci. Do rána tady nesmíš být. V pondělí ve dvanáct se sejdeme na matrice. Doufám, že nebudeš dělat scény.
Petra stála v kuchyni s mixérem v ruce — ještě před chvílí šlehala krém na dezert. Zbytky dobré nálady a těšení se na setkání s přáteli se rozplývaly jako cukrová vata ve vodě.
— Petře, jaký rozvod? To je vtip? Vždyť dnes máme výročí! Přátelé mají každou chvíli přijít!
— Přátelé? — Petr se zamračil, ale pak se rozveselil. — Výborně! Ukážeme jim, že se rozcházíme v dobrém! Ale na rozvodu to nic nemění. Nezapomeň: ráno tady nemáš co dělat.
Za hodinu se byt, kde s Petrem šťastně žili téměř deset let, naplnil hlasy přátel. Vřelá slova, kytice, dárky — Petra to přijímala s vděčností a Petr žádal, aby si gratulace nechali až ke stolu. A pak si všichni sedli a on pronesl první přípitek.
— Chci poděkovat své ženě Petře za deset nádherných let manželství. Víte, kolik jsme toho s Petrou společně prožili, jak těžké to někdy bylo. Oba jsme zažili vzestupy i pády, ale vždy jsme věděli, že máme jeden druhého, — hosté Petru odměnili potleskem, ale on zvedl ruku a pokračoval. — Dnes slavíme poslední jubileum: rozhodli jsme se rozvést. Děkuji Petře za to, že mi byla vždy oporou, a slibuji, že si k ní zachovám dobrý a citlivý vztah.
Hosté ztichli. Všichni se dívali na Petru. Ta, sotva zadržujíc slzy, si nasadila vlídný úsměv a pronesla odpovědní přípitek.
— I tobě, Petře, děkuji za to, že jsi byl manželem. Doufám, že se ti bude dařit dobře.
Hosté mlčky užasle seděli. Pár Petra a Petry byl skutečně považován za ideální, a proto byli přátelé tou zprávou šokováni neméně než samotná Petra o nějakou hodinu a půl dříve.
Brzy se žena omluvila, svedla to na bolest hlavy a odešla do ložnice, kde zavřela dveře. Tak co si má sbalit? Oblečení na první dobu, fotografie, notebook, přepravku s kočkou. Co ještě? Nádobí, nábytek, peřiny? Ne, to by bylo malicherné. Přece nebude půlit peřinu a matraci? Nebude přece řezat skříň nebo televizi?
— No teda, Petře, to jste to rozjeli! Poprvé jsem na antisvatební párty! A jak jen mohla Petra souhlasit, že ji uspořádá! — z předsíně se ozval hlas Jana, jednoho z přátel Petra a Petry.
— Vždyť je to skvělá ženská! — prohlásil Petr s neskrývanou hrdostí.
— To vím, vždyť jsem vás seznámil. Dodnes toho lituju, — mrkl Jan. — Taková by se mi hodila! Ta moje bývalá pořád jen remcala: jednou málo peněz, podruhé málo pozornosti…
— Tak si vezmi Petru, je skoro volná! A ty jsi taky rozvedený.
Přátelé se rozesmáli. Ve smíchu Jana byla slyšet lehká závist a ve smíchu Petra sebejistota a hrdost na to, jak šikovně to celé provedl.
Věcí se nakonec sešlo jen málo. Hosté si ani nevšimli, jak se Petra oblékla a odešla z domu s taškou a přepravkou. Dole už čekalo taxi.
***
O půl hodiny později seděla Petra v kuchyni u Hany a usedavě plakala.
— Petro, dceruško, co se stalo? — Hana viděla dceru takhle nešťastnou naposledy před pětadvaceti lety, když zemřel Petřin otec.
— Hano, všechno byla chyba. Navrhl rozvod. Řekl, že byt je jeho. A že mám vypadnout.
— Kdo, Petr? — vyhrkla Hana a hned si zakryla ústa rukou: její milovaný zeť by toho přece nebyl schopen!
— Ano. Nevím proč.
— A co jsi udělala?
— Sbalila jsem si věci a odjela.
— Dceruško… — Hana zavrtěla hlavou.
Petra si sedla do oblíbeného křesla. Kočka, šokovaná náhlým stěhováním, jí hned vyskočila na klín a vyděšeně se k ní přitiskla. Žena hladila svého mazlíčka po hebké srsti a vzpomínala na nejvýraznější události svého života.
Už na střední škole začala Petra pracovat. Hledala si brigády, kde platili hned: rozdávala letáky, dělala anketáře, v létě plela městské záhony a záhony sousedkám na chatě. Hana se z takové pomocné dcery nemohla vynadívat. Část vydělaných peněz si Petra ukládala do pokladničky a část dávala Hane.
Tyto peníze Hana tajně před dcerou také ukládala stranou.