— Jsem u Hany, — odpověděla žena zdrženlivě.
— Co si to dovoluješ? Proč jsi opustila hosty? Jak ses opovážila odejít, když u nás byli hosté? Vůbec chápeš, do jaké situace jsi mě dostala?!
— Sám jsi mi řekl, abych do rána vyklidila byt.
— Ale ne přece uprostřed oslavy! Teď se na mě všichni dívají skrz prsty…
— No vážně?! — teatrálně se podivila Petra. — A co že říkají?
— Jako bys to sama nechápala? Že jsem tě vyhodil!
— A to se taky stalo! Vyhodil jsi mě z mého bytu.
— Ne, požádal jsem tě, abys se odstěhovala z MÉHO bytu, — schválně zdůraznil Petr.
— Petře, — hlas Petry zvonil rozhořčením. — Vždyť víš, že ten byt je výhradně moje zásluha! Na akontaci jsem našetřila 70 % částky. A potom jsem všechny splátky platila taky já.
— Jasně, tak mi to klidně vyčítej, že jsem se neuměl kroutit jako had, jako ty, a nedostal se na vysokou pozici, — uraženě prohlásil Petr. — Že mě někdo podrazil, že jsem přišel o práci. Já věděl, že mi to všechno jednou připomeneš, že mi budeš vyčítat každý neúspěch a nakonec i ten kus chleba na stáří!
— Jaké stáří? Vždyť ti ještě není ani čtyřicet! — zle se zasmála Petra.
— Právě proto! Brzy mi bude čtyřicet, chci rodinu, děti. Ale s tebou je to nemožné…
Petr to s výčitkami přehnal. Petra se zakousla do rtu a hovor ukončila. Děti… byla nehoda a oni přišli o jedinou dceru. Petr, když viděl manželku zdrcenou žalem, prohlásil, že oba potřebují hodně času, aby se znovu odhodlali stát se rodiči. Jenže ať Petra sebevíc naznačovala, že by chtěla znovu slyšet v domě dětský smích, manžel to pokaždé odbyl mávnutím ruky.
Petr hned nato znovu zavolal.
— Ani se neopovažuj zavěsit! — ječel.
— Nekřič na mě, — odpověděla Petra co nejklidněji.
— Stručně: v pondělí tě čekám na matrice!
— Ne, Petře, u soudu.
— Prosím?
— Ten byt ti nenechám.
— Hloupá! — rozchechtal se Petr. — Jakýkoli soud se jen podívá na dokumenty a vysměje se ti. Já jsem jediný vlastník!
Petr měl pravdu. Když se rozhodli byt koupit, navrhl, aby se s tím nezdržovali a nemovitost napsali jen na něj. Tvrdil, že na tom nezáleží, čí jméno je v papírech, vždyť jsou rodina. A Petra mu z nějakého důvodu věřila.
— Ale přece… — zkusila teď namítnout.
— Co jako „ale“? Byt potřebuju víc já. Hned po rozvodu se ožením, za půl roku se nám narodí miminko. Takže tvoje manévry nikoho nezajímají!
Petra hovor znovu ukončila. Za půl roku?! Takže zatímco ona dřela jako tažný kůň, její drahý se s někým scházel? Nenechá mu nic, bude bojovat do posledního! Veškerá sklíčenost z ní rázem spadla.
***
— Michale? Dobrý den, já jsem Petra, manželka Petra, pamatujete si ho? Pracoval u vás, — přišla Petra za vedoucím firmy, kde její muž ještě nedávno pracoval.
— Petro, dobrý den, samozřejmě si na vašeho manžela pamatuji, a pamatuji si i vás, — vysoký starší muž jí sebejistě podal ruku a pak ukázal na dvě křesla. Tam se dalo mluvit neformálně.
— To je skvělé. Potřebuji vaši pomoc.
— Jakou?
— Posudek na Petra.
— Petro, znám vás jako vynikající odbornici a, promiňte mi přímost, velmi krásnou ženu. Mnozí z mých známých jsou klienty vaší firmy. Dovolte mi tedy mluvit otevřeně.
— Samozřejmě, — Petra se podivila.
— Nemohu dát Petrovi kladné hodnocení.
— Proč? — Petra, kupodivu, právě takovou odpověď očekávala a potěšila ji.
— Chápete, odešel bez skandálu jen díky vám. Z úcty k vaší profesionalitě jsem nechtěl poškozovat reputaci.
— Co tím myslíte?
— Krátce před personálními změnami byl Petr přistižen při podvodu. Raději ani nechcete vědět, o jaké částky šlo. A potom, po jeho odchodu, jsem si zjišťoval informace: všude, kde pracoval, se Petr snažil rozjíždět nečisté schémata.
— Opravdu? — zaradovala se Petra.
— Ano, — muž se na ni udiveně díval. — Mohu to prohlásit před jakýmkoli soudem!
— Michale, moc vám děkuji, přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Opravdu byste mohl vystoupit u soudu?
— Je to nutné?
— Ano.
— Dobře, — pokrčil rameny Michal. — Nemám co skrývat, podnikám poctivě.
Čím více svědků Petra nacházela, tím víc byla zděšená. Ukázalo se, že vlastního manžela vůbec neznala! Ano, pro přátele byl skvělý chlap. Na každém novém pracovišti si lidi získal svým šarmem, ale pak se objevily schodky. Za ruku Petra chytil jen Michal, ostatní nedokázali najít důkazy. Takže aféra s bytem byla jen špičkou ledovce.
— Petro, myslel jsem, že to víš, — vyprávěl u soudu omluvným tónem Jan, Petrův přítel; nemohl uvěřit, že se Petr k Petře zachoval takhle. — Posílal obrovské částky Haně. Ptál jsem se, jestli o tom víš, a on odpověděl, že samozřejmě ano.
— Ne, nevěděla jsem.