— Ne, nevěděla jsem o tom. Myslela jsem si, že Petra právě kvůli tomu nezvyšovali plat, nevypláceli mu prémie a pak ho ještě „podrazili“.
— Ale prosím tě! — zasmál se Jan. — Když jsme spolu pracovali, opravdu jsem mu záviděl: stejná pozice, stejné výsledky, a přitom bral víc než já.
— Mně říkal, že je to přesně naopak.
— No jo. Asi jsem se i já v příteli hodně mýlil.
— Chci získat byt zpátky. Podpoříš mě u soudu?
— Ano, Petro, samozřejmě, — Jan slíbil, že jí bude stát po boku, dokud se se vším nevyrovná.
Spolu s právníkem se Petře podařilo najít několik svědků, jejichž výpovědi by stačily k zahájení trestního řízení.
Pár dní před soudem o rozdělení majetku požádal Petr Petru o schůzku. Domluvili se, že se setkají v kavárně, kde jí kdysi požádal o ruku. Petra se ušklíbla: tehdy jí nabídl ruku a srdce, a teď jí bere nejen srdce, ale i veškerý majetek nabytý za deset let, z větší části koupený za její peníze.
— Petro, nechovej se hloupě, žádný soud ti byt nenechá. Maximálně můžeš doufat, že ti něco vyplatím.
— Jsi si jistý?
— Ano, nastuduj si zákony, — bývalý manžel jí lehce cvrnkl prstem do špičky nosu.
— No dobře. Když prohraju, budeš si moct v klidu přivést do mého domu novou ženu.
— Do MÉHO domu, — opravil ji Petr. — Mimochodem, nechceš si odtamtud něco vzít? Třeba spotřebiče nebo nábytek?
— Ne, nechci.
— Správně. Tobě to k ničemu nebude, ale nám se to hodí. Jsem ale štědrý: nabízím ti odstupné 200 000 korun.
Petra zvedla oči plné úžasu, pootevřela ústa, aby něco řekla, a pak se rozesmála zvonivým smíchem.
— To snad ne! Odstupné! 200 000! Jaká nevídaná štědrost! — smála se tak, až jí vyhrkly slzy.
— Jaká ty jsi… — odpověděl Petr zlostně. — Nedostaneš nic — sama jsi to odmítla.
***
Prokázat, že Petr neměl s koupí bytu nic společného, bylo překvapivě snadné. Právník předložil výpisy pohybů na účtech Petra a Petry, našel důkazy, že právě ona zaplatila počáteční vklad a že to byla ona, kdo následně investoval do rekonstrukce a vybavení bytu. Svědectví podal Michal a ještě několik dalších lidí.
— Tak tohle nechápu. Co to znamená, že nemáš byt? — budoucí Petrova manželka, vulgární a hrubá osoba, spustila skandál přímo na ulici.
— Vypadá to, že nemám, — Petr stál bledý a nemohl uvěřit rozhodnutí, které soud vynesl.
— A kde budeme bydlet? — v jejím hlase nebyla ani ironie, spíš tvrdý sarkasmus.
— Tak… u tebe, — navrhl Petr stejně tiše.
— Ani náhodou. K sobě tě nepustím ani přes práh. Ještě bys pak tvrdil, že je to tvůj byt, a vyhodil nás s dítětem na ulici!
— Tak si aspoň ze začátku něco pronajmeme.
— Ano, ty si budeš něco pronajímat. Já budu bydlet u sebe. Čekej, tatínku, za půl roku přijdou exekutoři, — nedostálá Petrova manželka se otočila a odkráčela k autu.
— Nic jim nedokážou! Nejsme manželé! — chytil se Petr poslední naděje.
— Zaprvé, test DNA ukáže, že je to tvoje dítě. Zadruhé, dneska minimálně deset lidí slyšelo tvoje přiznání, že si mě chceš vzít a že spolu čekáme miminko.
V tu chvíli Petr uviděl Petru: šla společně s Janem. Bývalá manželka a bývalý přítel. Zrádci!
— Jak ses toho mohla odvážit?!
— Jak čeho? Uchazeť se o byt, který jsem si sama koupila?
— Jsi lhářka a zrádkyně!
— Počkej, nebyl jsi to ty, kdo mi byl nevěrný? Nebyl jsi to ty, kdo mě vyhodil z domu?
— Odešla jsi sama!
— Ano, po větě „ať tě tu zítra ani nevidím“!
— Asi jsem nebyl v právu, — Petr sklopil oči, jako by se omlouval.
— Ne asi, ale určitě!
— Jak se opovažuješ! Od koho jiného, ale od tebe…
Petra už dál ten proud urážek neposlouchala. Společně s Janem klidně nasedli do taxíku a odjeli. Petr zůstal stát uprostřed ulice úplně sám.
***
Petra se večer po práci vrátila do svého bytu. V předsíni svítila pečlivě rozsvícená lampička. U prahu se nespokojeně mračila kočka — musela se probudit, aby přivítala paničku. Zatímco Petra krmila kočku a chystala večeři, otevřely se dveře a ozval se něžný mužský hlas:
— Už jsi doma, duše moje?
— Ano, miláčku! Rychle se převlékni, umyj si ruce — večeři už jsem ohřála.
— Jaké mám štěstí, že tě mám! Jsi opravdový poklad!
— Tak si mě hýčkej!
— Hýčkám. Zvlášť když se k nám brzy přidá ještě jeden poklad…
Jan něžně objal Petru a položil ruku na její zakulacené bříško.
— Kope!
— Samozřejmě! Vždyť ví, jak moc ho všichni čekají a milují…
Štěstí je tehdy, když můžeš důvěřovat milovanému člověku a víš, že tě nikdy nezradí.