Tomáš ji uviděl v poliklinice. Neuvěřitelně krásná dívka s nepřítomným výrazem seděla před ordinací psychoterapeuta. Mladíka to zasáhlo jako elektrický proud: „To je ona!“ pomyslel si. „Moje budoucí žena!“
Počkal, až neznámá vyjde od lékaře, a zamířil za ní do šatny. Podávali jí kabát, on ho doslova zachytil z rukou šatnářky a galantně jí pomohl obléknout se.
„Jmenuju se Tomáš,“ představil se s úsměvem. „A vy?“
Dívka lhostejně odvětila:
„Sofie,“ a zamířila k východu.
Tomáš za ní.
„Prosím, neutíkejte,“ poprosil ji za chůze. „Bez vás nedokážu žít!“
Dívka se zastavila, prudce se otočila a podívala se Tomášovi přímo do očí.
„Opravdu?“
„Opravdu,“ odpověděl trochu rozpačitě. „Věříte na lásku na první pohled?“
„Ne, nevěřím,“ Sofie znovu vykročila rychlým krokem. „Já vůbec na lásku nevěřím.“
„Proč? Ublížil vám někdo?“ V Tomášově hlase bylo tolik účasti, že se dívka znovu zastavila.
„Opravdu vás to zajímá?“
„Samozřejmě! Chci o vás vědět úplně všechno!“
„Tak tedy…,“ Sofie se na vteřinu zamyslela. „Pojďme k vám…“
„Ke mně?“ vyhrkl Tomáš.
„No přece chcete vědět všechno, ne?“
„Chci…“
„Tak půjdeme?“
„Půjdeme…“
Mlčeli až do domu. Mladík byl samozřejmě úplně vyvedený z míry, nic takového nečekal, a teď horečně přemýšlel, co se vlastně bude dít.
Když vešli do kuchyně, Sofie se po hospodářsku rozhlédla, postavila konvici, sundala z odkapávače hrnky.
„Nevadí vám to?“ zeptala se tak mimochodem.
„Vůbec ne!“ odpověděl Tomáš бодře a snažil se nedat najevo své vzrušení.