„Nenašlo by se něco k zakousnutí?“ zeptala se Sofie úplně samozřejmě. „Od rána jsem nic nejedla.“
„Vyhovují knedlíčky?“
„Vyhovují,“ usmála se dívka…
„Tak a teď si promluvíme o lásce?“ osmělil se po jídle znovu Tomáš. „Slíbila jste…“
„A co je na ní k povídání?“ Sofie posmutněla. „Samý klam. Nejdřív si lidé přísahají věčnou lásku a pak se bez studu a svědomí navzájem zradí. A nakonec si z toho ještě dělají legraci.“
„To jste k takovému závěru došla z vlastní zkušenosti?“
„Nejen z ní. Ženská šeptanda, víte: slyšela jsem tolik příběhů, že mě už nikdo nepřinutí uvěřit v upřímné city.“
„Chápu. Zradil vás milovaný člověk?“
„Zradil.“
„Povyprávíte mi o tom?“
„Proč?“
„Chci pochopit, jak mohl zradit tak krásnou dívku.“
„Vy jste ale lichotník,“ usmála se Sofie. „Dobře, povím. Stejně byste mi nedal pokoj. I když vlastně není moc co vyprávět…“
„Přece jen? Svěřte se prvnímu kolemjdoucímu!“
„Prvnímu kolemjdoucímu? Mám pocit, jako bych vás znala už deset let,“ znovu se usmála dívka.
„Vidíte, to je znamení!“ zasmál se Tomáš. „Tak povídejte, bez okolků!“
„Dobře. Poslouchejte. Chodili jsme spolu víc než rok. Byl tak pozorný, starostlivý. Přísahal mi lásku. Uvěřila jsem mu.“
„Když navrhl, abychom spolu bydleli, souhlasila jsem. Vždyť jsem ho taky milovala. Chtěla jsem být pořád nablízku.“
„Nejdřív bylo všechno v pořádku, ale pak se náhle změnil. Začal být hrubý, přestal si mě všímat. Když jsem se s ním snažila mluvit, odpovídal, že ho obtěžuji, že po něm chci bůhvíco, že se chovám jako malé dítě. A nakonec prohlásil, že se musíme rozejít. Prý potkal ženu svých snů a chce být jen s ní.“