– A tak jste se rozešli?
– Doslova mě vyhodil ze svého života! Jak jsem prosila, jak jsem brečela, byl neoblomný: vypadni, křičel, lezeš mi na nervy!
Tak jsem zůstala sama. Se zlomeným srdcem, hromadou komplexů a depresí, která mě úplně pohltila. Teď chodím k psychoterapeutovi. Léčím se. Však jste viděl…
– Viděl. Jenže já těm psychoterapeutům nevěřím. Ale já přesně vím, jak vás vyléčit!
Sofie se na Tomáše podívala se zvědavostí.
– A jak?
– Musíte se zamilovat! Pamatujte: klín se vyráží klínem!
– A sebe samozřejmě nabízíte jako ten „klín“?
– Proč ne? – Tomáš se usmíval od ucha k uchu. – Jsem připravený!
– Připravený na co?
– Oženit se s vámi!
– Takhle hned?
– Hned! Celý život jsem vás hledal!
– Blázen…
– Ano! A zamilovaný! Souhlasíte, že se stanete mou ženou?
– Nevím… Zatím nejsem připravená na nový vztah.
– Tak se připravíme spolu! Pomůžu vám! Budu vás milovat! Prostě mě nebudete moct nemilovat nazpět!
– Vy jste ale sebevědomý…
– Ne, jinak. Řekněme to takhle: věřím! Věřím, že nám to vyjde! Tak co? Zítra na matriku?
Sofie nevěřila tomu, co se děje, ale pak ji strhl i zápal okamžiku:
– Tak jo! Ať se děje, co se má!
Vzali se. Žili dobře, v souladu. Za rok se narodila dcera. Tomáš byl šťastný. Obětavě investoval do rodiny – citově i finančně. Snažil se, pracoval, ve všem manželce pomáhal. A miloval. Bezmezně.
Sofie se zdála být také šťastná. Pravda, o lásce nikdy nemluvila, ale Tomáš to ani nepotřeboval. Nikdy nelitoval, že se tak ukvapeně oženil.