Trápilo ho jen jedno: někdy Sofii náhle přepadla jakási strnulost. Ztuhla uprostřed věty. Dokázala několik minut sedět a dívat se do jednoho bodu, aniž by si všímala, že jí z očí tečou slzy. Pak se vzpamatovala a žila dál, jako by se nic nestalo.
„Copak ho pořád miluje?“ přemýšlel Tomáš. „A jestli ne, proč tolik trpí? Co když je se mnou nešťastná?“
Neměl odvahu zeptat se Sofie přímo. Nechtěl manželku rozrušit, ani ji znepokojovat. Rozhodl se počkat.
A udělal dobře.
Jednoho dne přišel domů a tam — slavnostně prostřený stůl se šampaňským a oblíbenými rodinnými jídly.
„Copak jsem zapomněl na nějaké datum?“ blesklo mu hlavou.
A manželka — krásná, elegantní, šťastná! Švitoří jako bezstarostný ptáček. Usmívá se. A vyzařuje z ní tolik světla a přívalu pozitivních emocí, že se z toho až chvějí stěny!
„Co se to děje?“ snažil se Tomáš horečně pochopit situaci. „Nikdy jsem ji takhle neviděl!“
„Co slavíme?“ zeptal se konečně.
„Tomáši, představ si to!“ oči Sofie vrhaly šťastné blesky. „Ona ho opustila!“
„Kdo? Koho?“ nechápal hned Tomáš.
„No ta! Ta, ke které můj bývalý odešel! A nejen že ho opustila! Ona ho obrala do poslední koruny! Jaká je to šikulka!“
„A?“
„A my to dneska oslavíme! Spravedlnost zvítězila! Já jsem konečně svobodná!“
Prvních pár vteřin se Tomáš dokonce rozzlobil, ale pak, když se šel na noc pomazlit s dcerou, si pomyslel: „No díky Bohu! Jak málo stačí ke ženskému štěstí. Ať se raduje…“
P. S. Dejte lajk a přihlaste se k odběru našeho kanálu.
Zdroj