— Marie, vítej, přivezl jsem hosta! — Pavel vkročil do světnice s širokým úsměvem a za ním vešla žena — upravená, nápadná, v drahém kabátě.
Marie na vteřinu ztuhla. Stála u stolu, v rukou misku s moukou, ze které se právě chystala zadělat těsto. Manžel přijel. Ale ne sám.
— Pojďte dál, — Marie konečně sklopila pohled ke svým rukám a setřásla z prstů mouku. — Dáte si čaj?
Žena se zvědavostí rozhlédla, přitom se lehce mračila nad venkovskou prostotou. Pavel postavil tašky ke dveřím a plácl se do stehen, jako by se právě vrátil z daleké výpravy.
— Tak se seznamte, — ušklíbl se a rozhlédl se po světnici. — Tohle je Lucie. Lucie, tohle je Marie.
— Velmi mě těší, — odpověděla žena, aniž by skrývala chlad v hlase.
Marie si otřela ruce do zástěry a kývla hlavou.
— Jste z města?
— No jistě, — pokrčila rameny Lucie. — Ještě nejsem zvyklá na takové… podmínky.
— Podmínky? — zopakovala Marie.
Lucie kývla hlavou směrem k peci, k vyřezávanému dřevěnému stolu pokrytému vyšívaným ubrusem. Na lavici ležela hromádka pečlivě vyžehleného prádla, v koutě koš s bramborami přivezenými ze zahrady.
— No… — Lucie se sotva znatelně usmála. — Neberte to špatně, jen jsem zvyklá na něco jiného.
Marie nic neřekla. Ucítila, jak se v ní cosi nepříjemně pohnulo, jako těžký uzel v krku.
Pavel si mezitím sundal bundu, hodil ji přes opěradlo židle a protáhl se.
— Tak co, hospodyně, je tu něco k zakousnutí?
— Je, — řekla Marie tiše.
Otočila se k peci a se sklopenou hlavou začala sundávat z police chleba, vytahovala máslo a sýr.
Lucie si sedla na lavici a naklonila hlavu ke straně.
— Marie, a kde tu máte koupelnu?
Marie se nadechla a zadržela dech.
— Na dvoře. Pumpa je vpravo.
Lucie překvapeně zamrkala.
— Jak to? Bez teplé vody?
Pavel se ušklíbl a mrkl na ni.
— Neboj, na to si rychle zvykneš. Viď, Marii?
Marie pevně stiskla rty.
— Teplá voda je v lázni. Topí se v sobotu, — odpověděla klidným hlasem.
Lucie přikývla, jako by si to v duchu poznamenala.
Marie položila chleba na stůl a přidala marmeládu.
— Dáte si čaj?
— Ano, asi ano, — přikývla Lucie.
Pavel už se rozvalil na lavici s rukama za hlavou.
— Jo, ještě jsem vám něco přivezl, — vzpomněl si a otevřel tašku. — Marie, podívej se, co ti Lucie přivezla.
Marie vzala z parapetu konvici a pomalu se otočila. Lucie už vytahovala z tašky balíček zabalený do pestrého papíru.
— Tady, — podala ho Marii.
Marie si s převzetím nespěchala.
— Co to je?
— Krém, — usmála se Lucie. — Drahý. Na ruce. Vím, jak je těžké pracovat se zemí, kůže vysychá…
Marie se na ni podívala, na krém v lesklém obalu, pak přenesla pohled na své ruce — široké, silné, s jemnými prasklinami od vody a mýdla.
— Děkuji, — řekla suše a balíček si vzala.