„Děkuju,“ řekla suše a převzala balíček.
Pavel spokojeně přikývl.
„Tak vidíš. Ty máš krém, já mám Lucii, všichni jsou spokojení.“
Marie pomalu uklidila krém do skříňky.
„A na jak dlouho přijedete?“ zeptala se tiše.
Pavel se opřel dozadu a plácl se do stehna.
„Lucie u nás zatím pobude. Na pár dní, možná týden. Nevadí ti to?“
Marie se na manžela podívala. Mluvil o tom tak lehkovážně, jako by vůbec nechápal, na co se právě zeptal.
Lucie se znovu usmála.
„Ale Marie, jen se nebojte, nejsem vybíravá. Zařídím se kdekoliv.“
Marie přikývla.
„Dobře,“ řekla.
A šla postavit čaj.
—
Ráno bylo vlhké a chladné. Marie vyšla na dvůr s kbelíkem směrem ke studni, když zaslechla smích.
Zastavila se u branky.
Pavel a Lucie stáli vedle sebe a něčemu se smáli. Manžel upravoval něco na Luciiných ramenou — příliš starostlivě, příliš samozřejmě.
Marie se odvrátila a šla dál nabrat vodu.
„Marie, nepomůžeš mi?“ ozval se najednou Luciin hlas.
Marie se otočila.
„Co se děje?“
Lucie přišla blíž a prohlížela si oblečení.
„Máte tu hrozně prachu, boty mám celé od bláta,“ postěžovala si. „Nemáš kartáč na boty?“
Marie beze slova přikývla, vešla do domu, vynesla starý kartáč a podala ho.
„A nemáš nějaký novější? Tenhle je tvrdý, zničí kůži.“
Marie se na ni pozorně podívala, pak na Pavla. Ten se ušklíbl:
„Tady nejsme ve městě, Lucie. Čistí se tím, co je.“
Lucie protočila oči.
„No dobře,“ zamumlala a vzala kartáč dvěma prsty, jako by to bylo něco nepříjemného.
Marie se otočila a šla do domu. Už věděla, co bude následovat.
Lucie se objeví v krátkém županu, jako paní domu. Pavel bude ochotný, bude jí podávat kávu, vtipkovat, dívat se jí do očí.
A Marie? Ta v tom obraze prostě nebude.
Postavila kbelík ke kamnům a utřela si ruce do zástěry.
„Proč jsi ji sem vůbec přitáhl?“ zeptala se večer, když Lucie odešla do lázně.
Pavel se ušklíbl:
„Copak, žárlíš?“
Marie mlčela.
„Hlouposti, Marie. Vždyť ty jsi moudrá.“
Marie neřekla nic.
Jen si lehla do té samé postele, ve které spala posledních dvacet let, a pochopila, že teď je v ní sama.
—
Další ráno Marie zaslechla, jak někdo hlučně otevírá její kuchyňské skříňky.
Vyšla z pokoje a uviděla Lucii. Ta, oblečená do krátkého župánku přivezeného z města, stála u police a pozorně zkoumala obsah.
„Ó, Marie, dobré ráno!“ řekla Lucie vesele, aniž by odtrhla pohled od sklenice s krupicí. „Vy tu nemáte kávu?“
Marie ji obešla, vytáhla plechovou dózu a postavila ji na stůl.
„Rozpustná,“ řekla krátce.
Lucie se ušklíbla.
„Rozpustná? Jé, tu já nemůžu. Jsem zvyklá na čerstvě mletou. Pavle, nemáte tu kávovar?“