— Přemýšlela jsem, Pavle. Jsi přece muž. Ty sám rozhoduješ o tom, jak budeš žít. Pokud chceš jet do města — jeď.
Pavel ztuhl, ulomený kus chleba mu vypadl z rukou.
— Cože?
— Sám jsi říkal, že možná má Lucie pravdu. Tak tedy, pokud ses rozhodl, že patříš tam, znamená to, že patříš tam. Nebudu zadržovat toho, kdo chce odejít.
Lucie se rozzářila spokojeným úsměvem.
— No vidíš, konečně jsme si to vyjasnili! — radostně řekla. — Tak si sbal věci, Pavle!
Ale Pavel se ani nepohnul.
Díval se na manželku a nechápal, co se děje.
— Marie… ty se nebudeš hádat? Nebudeš dělat scénu?
Marie klidně vstala a došla ke dveřím.
Tam, v rohu, stál jeho kufr.
Vzala ho za madlo, lehce zvedla a vynesla na zápraží.
Otočila se.
— Šťastnou cestu, — řekla tiše.
Sousedé už se shromáždili u plotů.
Jitka stála se založenýma rukama na prsou a spokojeně přikyvovala.
Jakub, Pavlův starý přítel, jen kroutil hlavou.
— Dohrál ses, — zamumlal někdo.
Pavel vyběhl na zápraží.
— Marie… ty to myslíš vážně?
— Myslím to vážně, — odpověděla klidně. — Udělal sis svou volbu.
Stála rovně, vysoká, silná.
Už nebyla tou ženou, která na něj čekala po výdělcích, prala mu košile a věřila mu, i když ji klamal.
Teď byla prostě sama sebou.
Pavel se rozhlédl.
Lidé se dívali.
Lucie už šla k autu, ani se neohlédla.
Marie stála ve dveřích, bez hnutí.
— Sbohem, Pavle, — řekla tiše.
A zavřela mu dveře před obličejem.
—
Odplata přichází, ale cesta zpět už neexistuje.
Uplynuly dva měsíce.
Marie žila klidně.
Každé ráno vstávala s prvními kohouty, uvařila si kávu — třeba i rozpustnou — vyšla na zápraží a nadechla se svěžího, chladného vzduchu.
Dům byl prostornější. Lehčí. Čistší.
Nemusela už uklízet po muži, který rozhazoval oblečení. Nemusela prát košile, v nichž se vracel z cizích domů.
Marie se znovu stala sama sebou.
A právě v ten den, když se slunce už klonilo k západu, ho spatřila.
Pavel stál u branky.
Vyhublý. Sešlý. V ošuntělé bundě, s prázdným pohledem.
Marie pomalu položila hrnek na schod.
Rozpačitě si odkašlal.
— Marie… můžeme si promluvit?
Neodpověděla hned.
Podívala se na něj. Pak na sousedy, kteří už zvědavě pokukovali přes ploty.
Jakub si odfrkl.
Jitka zavrtěla hlavou.
Pavel udělal krok blíž.
— Mari…
Marie si pomalu otřela ruce do zástěry.
— Promluvit si můžeme. Ale ne tady.
Podívala se mu přímo do očí.
— Sám sis vybral, Pavle. Tobě už to sem nepatří.
Pavel ztuhl.
Marie se otočila a klidně vešla do domu.
Dveře se zavřely tichým, konečným cvaknutím.
Za prahem, v chladném vzduchu, zůstal Pavel sám.
Díval se na dům, který ztratil.
Na ženu, kterou zradil.
Na život, který mu už nepatřil.
Ale bylo pozdě.
Zdroj