Pavel, sedící u stolu, se líně protáhl:
„Marie, co kdyby ses skočila podívat do obchodu? Kup normální kávu.“
Marie na vteřinu ztuhla.
„Koupit?“
Pavel pokrčil rameny:
„No a co? Už by sis mohla zvyknout na městské zvyklosti.“
Marie si pomalu otřela ruce do zástěry, aniž by odtrhla pohled od manžela.
Lucie se usmála.
„Ale no tak, Pavle, nech toho. Když není káva, nějak to přežiju. Marie, mohla bys aspoň ohřát mléko?“
Marie se odvrátila, vzala naběračku a mlčky ji postavila na sporák.
Slyšela, jak se Pavel směje.
„Vidíš, Lucie, ty jsi u nás taková jemná. Zvykni si, tohle je vesnice!“
„No jo, já nevěděla, že jsou tu takové podmínky,“ protáhla Lucie.
„Ano,“ řekla tiše Marie. „Nevěděli.“
Sundala naběračku ze sporáku a postavila ji před Lucii.
„Prosím,“ dodala Marie a dívala se sokyni přímo do očí.
Lucie vzala hrnek, ale pohled Marie nevydržela.
Po vesnici už se začaly šířit řeči.
Marie šla s taškou z obchodu, když ji zastavila Jitka, stará sousedka s jasnýma očima, které vždy viděly víc, než bylo milé.
„Marie, copak si to necháváš líbit?“ zeptala se zamračeně.
„Co si nechávám líbit?“
„Všichni už vědí, že tvůj chlap tady chodí s tou městskou v objetí. Včera jsem ho viděla v krámě. Stál za ní, ruce v kapsách, oči z ní nespustil.“
Marie se ani nehnula.
„Kdo ví, kdo se na koho dívá.“
„Ale jdi, Marie,“ odfrkla Jitka. „Zbytečně to snášíš. On si dovoluje čím dál víc.“
Marie mlčela.
„Ještě se doplazí zpátky.“
Marie jen pevněji stiskla ucha tašky.
Věděla, že pravdu nepůjde skrýt.
Jenže to nejhorší nebylo to, že si lidé šeptali za zády.
Nejhorší bylo, že Pavel se to ani nesnažil skrývat.
Večer, když Marie prostírala, zaslechla rozhovor z pootevřených dveří.
„Jsi si jistý, že tu chceš zůstat?“ mluvila Lucie tiše, ale její hlas zněl jasně. „Špína, zápach krav… Je čas jet do města, ke mně.“
Marie ztuhla.
„Možná máš pravdu,“ uslyšela Pavlův hlas.
Stála ve tmě a svírala lžíci tak silně, až jí zbělely klouby.
Něco v ní cvaklo.
Marie položila lžíci zpátky na stůl.
A mlčky vyšla z domu.
—
Neplakala. Nezlobila se. Necítila nic kromě klidného, ledového pochopení: dost.
Vstala, uvázala si zástěru a pustila se do práce.
V domě voněly smažené brambory, čerstvý tvaroh a mléko. Marie klidně prostírala.
Když Pavel a Lucie vyšli z pokoje, čekala je už snídaně.
„Sedněte si, budeme snídat,“ řekla Marie klidně a uhladila si sukni.
Pavel si sedl, ze zvyku sáhl po chlebu. Lucie se usadila vedle něj a ladně zkřížila nohy.
Marie si otřela ruce do zástěry a posadila se naproti.
Podívala se na manžela.
„Přemýšlela jsem, Pavle.“