Jak si Jana pamatovala, vždycky žily jen ve dvou s mámou. Maminka ji samozřejmě milovala. Jenže musela vydělávat peníze, a tak Jana často zůstávala doma sama. Máma pracovala v obchodě a nosila domů potraviny v pomačkaných, někdy dokonce roztržených obalech.
„No a co, že je to pomačkané, hlavně že to bylo skoro zadarmo. Uvnitř je všechno v pořádku. Jez a neřeš,“ říkala máma, když vysypávala bonbony do vázy a roztrženou krabici házela do koše.
Občas k nim domů chodili nějací lidé. Máma jim vynášela malé balíčky nebo tašky.
„To máš na zimní boty,“ říkala, když další žena odešla s balíčkem a ona si s potěšeným výrazem ukládala peníze do skříně.
Jana otce neměla. Odešel od mámy, když se dozvěděl, že je těhotná. Ani se nestihli vzít. Neměla ani dědečka s babičkou. Dědeček zemřel dávno před Janiným narozením. A babička nepřijala mámu s dítětem, které si pořídila kdoví s kým.
Bydlely v jednopokojovém bytě, ale vlastním. Máma měla ráda všechno křiklavé. Na oknech visely pestré závěsy s růžemi a na komodě stála v baculaté váze jasně barevná umělá květina. Sama se také oblékala nápadně, barvila si vlasy na zrzavo a silně si malovala oči. Janě připadala jako ta nejkrásnější žena na světě.
Jana sama byla obyčejná holka, ničím zvlášť se od ostatních nelišila. Asi od páté třídy si holky začaly všímat kluků, o přestávkách rozebíraly, komu se kdo líbí a kdo se na koho podíval. Jen Tomáš byl nějak stranou dívčí pozornosti. Možná proto, že se neúčastnil rvaček a klukovských výtržností. Učil se dobře, mluvil kultivovaně a bez zbytečných slovních berliček. Učitelé ho dávali ostatním klukům za vzor.
Právě on se stal předmětem Janina pozorného zájmu. Jednou Tomáš odpovídal u tabule a Jana si ho kriticky prohlížela, aniž by na něm našla něco zvláštního. Jejich pohledy se setkaly a Tomáš se zarazil, což se mu stávalo jen velmi zřídka.
Potom si Jana začala často všímat, že se na ni dívá. Tak si až do vyšších tříd hráli na pohledy.
A v desáté třídě si Tomáš vykloubil nohu a několik dní nechodil do školy.
„Nováková, Jano,“ zavolala si ji jednou třídní učitelka. „Zanes Tomášovi domácí úkoly a vysvětli mu, co probíráme, aby nezaostal. Bydlíš k němu nejblíž.“ A napsala jí jeho adresu.
Ukázalo se, že bydlí ve vedlejším dvoře. Dveře otevřela jeho babička, drobná, hubená žena s úplně bílými vlasy. Měla na sobě bílou halenku s krajkovým límečkem a hnědé jednobarevné šaty bez rukávů. Janě připadalo, že právě přišla nebo se chystá odejít. Takové oblečení se nosí do práce nebo na polikliniku. Ale Helena se nikam nechystala. Doma vždy vypadala, jako by čekala hosty.
Janina máma naopak chodila doma v krátkém županu s volánky a poměrně hlubokým výstřihem a vůbec se nestyděla v něm vítat nečekané návštěvy.
„Ty jdeš za Tomášem? Svlékni se. Obuj si pantofle. Pojď,“ řekla Helena a vedla Janu do Tomášova pokoje.
Cestou si Jana prohlížela starožitný tmavý nábytek, sněhobílou jednoduchou záclonu na oknech a masivní křišťálový lustr pod stropem. Nejvíc se jí líbila prosklená skříň na nádobí ze všech stran, které Helena říkala vitrína. Všechno tady bylo úplně jiné, než na co byla Jana od dětství zvyklá.
A Tomáš měl vlastní pokoj! O tom si Jana mohla jen nechat zdát. Tomáš seděl s obvázanou nohou na gauči a četl. Všechny stěny jeho pokoje byly zaplněné knihami, stejně jako knihovna až ke stropu.
„Ty jsi je všechny přečetl?“ zeptala se Jana.
„Ne všechny, ale většinu,“ odpověděl Tomáš.
Jana vzala do ruky Tři mušketýry.
„Moje oblíbená kniha. Četla jsi ji?“ zeptal se Tomáš a nespouštěl z Jany oči.
„Ne, ale film jsem viděla několikrát,“ zrozpačitěla Jana pod jeho upřeným pohledem.
„Film, to je úplně něco jiného.“