Jana se tak radovala, že úplně zapomněla na manžela. A on jí zavolal a zeptal se, proč nepřijela.
„Ležím v nemocnici, hodně jsem si podvrtla nohu. Za tři dny přijedu,“ odpověděla.
Další den přišel Tomáš znovu, s květinami a jablky. Zase pili kávu v lékařské místnosti. Jana už chodila s holí.
„Jestli chceš, můžeš odjet domů,“ řekl. „Nemohu tě dlouho držet v nemocnici.“
„A chceš, abych odjela?“
„Ne, ale jsi vdaná.“
„Tak odjedu,“ řekla Jana.
Tomáš zařídil, aby Janu odvezli sanitkou na nádraží. Rozloučili se dost chladně. Podal jí tašku s malou krabičkou a požádal ji, aby ji otevřela doma.
Až do poslední chvíle Jana doufala, že přijede na nádraží. Ale Tomáš nepřijel. Zklamaná po celou cestu ve vlaku sotva zadržovala slzy. A když vystupovala, málem zapomněla tašku ve vagónu. Sousedka ji doběhla a podala jí ji.
Manžela o svém příjezdu Jana neupozornila. Z nádraží dojela domů taxíkem. Vstoupila do bytu a na věšáku uviděla cizí kabát.
„Kde je můj lev? Miláčku, tvoje kočička na tebe čeká!“ ozval se z pokoje ženský hlas.
Z koupelny vyšel manžel s ručníkem kolem boků.
„Jano? Vždyť jsi říkala, že přijedeš za tři dny?“ zarazil se.
„Přijela jsem opravdu včas. Vezmi si svou kočičku a vypadněte oba z mého bytu,“ řekla Jana a s kulháním zamířila do kuchyně.
Byla spíš překvapená než zarmoucená. V rukou pořád držela tašku. Jana vytáhla krabičku a otevřela ji, rozbalila papír a uviděla zlaté šálky. Místy byla pozlacená vrstva časem setřená, vybledlá, ale byly to ty samé šálky se zlatým vzorem. Pravda, byly jen čtyři, ostatní se nejspíš rozbily.
„— Víš, snažila jsem se svůj byt zařídit stejně jako ten váš. Dokonce jsem koupila vitrínu, ale bohužel jsem nesehnala šálky se zlatým vzorem, jako máte vy.
— A povedlo se to?“ zeptal se Tomáš.
„— Docela ano. Chybíš už jen ty a zlaté šálky.
— Jsi legrační,“ usmál se Tomáš…“
Jana si vzpomněla na jejich rozhovory s Tomášem v nemocnici, jak jí nosil květiny a jahody. Vzpomněla si na Helenu, na jejich čajové posezení v kuchyni. A rozplakala se.
Zabouchly se dveře. Manžel s milenkou odešli. Jana vešla do pokoje, strhla z gauče zmačkané ložní prádlo a odnesla ho do koupelny. Otevřela horní okénko, nadechla se čerstvého jarního vzduchu.
Pak přinesla šálky a postavila je do vitríny. O krok ustoupila, pokochala se pohledem a byla spokojená. Bude z nich pít čaj s Tomášem, až přijede…
Jenže čas plynul a Tomáš nepřijížděl. Manžel se pokoušel vrátit, ale Jana mu neodpustila, podala žádost o rozvod. A znovu čekala. Vždyť Tomáš přece neví, že se rozvádí. Samozřejmě by mohla zavolat do nemocnice, ale neudělá to. A proč si zapomněla říct o jeho telefonní číslo?
Přišly květnové svátky. Počasí se zkazilo, ochladilo se, často pršelo, někdy i se sněhem. Doma byla zima. Jana nastydla a zachumlala se do deky. Když zazvonil zvonek, myslela si, že je to zase manžel, a nespěchala otevřít. A když otevřela, nevěřila vlastním očím. Už skoro nedoufala, že ho uvidí.
„Říkala jsi, že ke štěstí ti chybí už jen šálky a já. Šálky už máš…“
Jana nenechala Tomáše domluvit, přistoupila k němu a přitiskla se k němu…
Do Plzně se vrátili spolu. Nic ji tam už nedrželo. A brzy se Jana dozvěděla, že je těhotná. S manželem žila několik let a nikdy neotěhotněla, a teď hned.
„Naše děti budou mít určitě rodinné tradice.“
„Pít čaj ze zlatých šálků?“ zeptal se Tomáš.
„I to, a všechno ostatní. Budeme mít vnoučata. Já jsem babičku neměla. Určitě budu takovou babičkou, jako byla Helena…“
„Jen uskutečnění dětského snu může přinést štěstí.“ Jiří