— Film je úplně něco jiného. Jestli chceš, vezmi si ji a přečti.
— Chci, — odpověděla Jana.
Pak je babička zavolala na čaj. Tomáš se opíral o hůl a při chůzi do kuchyně kulhal.
— Bolí to? — soucitně se zeptala Jana.
— Jen když došlápnu na nohu.
Ani o svátcích ona s maminkou nikdy nepřipravovaly stůl tak slavnostně, jako ho ke čaji připravila Helena. Janu ohromily šálky se zlatavým vzorem. Byly tak tenké a lehké, že skrz porcelán bylo vidět tmavý čaj. Ona s maminkou přitom pily čaj z různých tlustostěnných sklenic. I čaj byl výborný. Jana si pomyslela, že takové šálky se mají vytahovat jen pro důležité hosty. A ona byla přece jen Tomášova spolužačka.
— Nestýchej se, vezmi si bonbony, — řekla přívětivě Helena a položila na stůl mističku s bonbony v pestrobarevných obalech. U Jany doma byly bonbony vždycky bez obalů.
Po čaji zase seděli s Tomášem v jeho pokoji.
— Bydlíš s babičkou? Nemáš rodiče?
— Ale mám. Jsou lékaři, často jezdí na služební cesty. Teď jsou v Africe.
Teď už bylo jasné, proč Tomáš není jako ostatní. Má nádherný byt se zlatými šálky a skleněnou vitrínou. Má mámu i tátu a babičku s bílými vlasy. Nekupují sušenky v obchodě, babička je peče sama. Má vlastní pokoj plný knih…
Po Tomášově bytě se jejich byt s maminkou Janě zdál strašně nevkusný a směšný. Jana přečetla knihu za dva dny, aby ji co nejdřív mohla vrátit Tomášovi a znovu se podívat do toho úžasného bytu, znovu pít čaj ze zlatých šálků.
Od té doby začala Jana k Tomášovi chodit často, i když se už uzdravil. Brala si knihy a večer je četla, zapomínajíc na úkoly. Naštěstí se maminka nezajímala o to, co dcera dělá. Ostatně večer stejně nebývala doma. Objevil se u ní ctitel a často u něj dokonce přespávala.
S Tomášem několikrát zašli do kina, ale častěji se jen procházeli. Chtěl se stát lékařem, jako jeho rodiče, stejně jako babička, která byla dříve gynekoložkou. Na otázku, čím by chtěla být Jana, nevěděla, co odpovědět.
— Na co ti je vysoká škola? Pro ženu je hlavní dobře se vdát. Jdi na vyšší odbornou školu na účetní. Práce není namáhavá a jsou v ní peníze, — říkala maminka.
Copak je to za sen — stát se účetní? A tak Jana řekla, že se ještě nerozhodla.
Tomáš o lásce nemluvil, ani když se líbali. Po maturitě prostě odjel do Plzně. Jana s maminkou tehdy odpočívaly u nějaké maminčiny kamarádky v Táboře. Ani se s Tomášem nestihla rozloučit a jít za Helenou, aby se zeptala na jeho novou adresu a telefon, se styděla. Ale čekala na něj. On se přece vrátí. Zatím studovala na vyšší odborné škole a pronikala do tajů a možností účetnictví.
Získat místo v soukromé firmě po dokončení školy jí pomohl Karel, další z maminčiných nápadníků. Jana ho viděla jen jednou, když ho maminka pozvala k nim na oběd, aby se seznámili.
— Teď už jsi dospělá, sama si vyděláváš. Můžu tě klidně nechat a přestěhovat se ke Karlovi. Teď jsi slečna s věnem, s bytem, nedělej hlouposti jako já tehdy. Vybírej si muže s rozumem, ne chudého, — poučovala ji maminka.
Opravdu se ke Karlovi přestěhovala a Jana zůstala v bytě jako paní domu. Začal ji dvořit řidič ředitele poté, co Janu služebně vezl do banky. Připomínal jí Tomáše, možná proto jeho námluvy přijala. Vždycky chodil v obleku a s kravatou.
Jednou šla Jana z obchodu přes Tomášův dvůr. V poslední době to dělala často. U vchodu stál pohřební vůz a nějací lidé. Jana se zastavila. Z domu vynesli rakev a postavili ji na stoličky. A najednou uviděla Tomáše. Stál vedle rakve s hluboce skloněnou hlavou. Jana k němu přišla.
— To je Helena? — zeptala se rozechvělým hlasem.