Tomáš přikývl. Pak ho zavolali… Jana nečekala, až rakev naloží do autobusu, a odešla, rozmazávajíc si slzy po tvářích. Byla zarmoucená smrtí babičky, kterou měla moc ráda, vždyť vlastní Jana neměla. Nejvíc ale plakala kvůli Tomášovi, že ji – jak se jí zdálo – nepoznal.
Několik dní plakala a pak se k němu vypravila domů. Nikdo jí však neotevřel. Tomáš odjel.
Lukáš byl nablízku, vždy připravený svézt ji a pomoci. Nepil, bylo s ním snadné vyjít. A když Janě požádal o ruku, souhlasila, že si ho vezme.
Lukáš se k Janě nastěhoval a udělal rekonstrukci. Jana vyhodila křiklavé maminčiny závěsy, sundala ze stěn nesrozumitelné obrazy. Koupila skleněnou vitrínu na nádobí. Dokonce si pořídila čajový servis se zlaceným vzorem, hrozně drahý a trochu připomínající servis Heleny.
Jana se snažila zavést pořádek, jaký byl v Tomášově rodině. Nešlo to. Manžel nechtěl pít čaj ze zlacených šálků.
„Ale jdi, jsou strašně křehké. Prst se mi ani nevejde do ouška.“
Skutečně, v jeho velké ruce vypadaly šálky jako hračky. Čaj pil z obrovského hrnku, i když přišli hosté.
„Proč ses zase vyfikla?“ bručel, když si Jana doma oblékala halenky a sukně. „Mám tě radši v županu. Než rozepneš knoflíky a sundáš sukni, všechna chuť přejde,“ nespokojeně říkal Lukáš, popadl Janu do náruče a svalil ji na gauč.
Čtení knih považoval za zbytečnou ztrátu času. Byl trochu hrubý, nesnášel chytré řeči. Žili spolu asi dva roky, ale děti se jim nepodařilo mít.
„Ale no tak, netrap se, děti budou. Co, není nám spolu dobře? Pojď ke mně, moje malá…“
Byl dobrý, veselý, laskavý, ale ona snila o něčem docela jiném. Sníla o bytě, jaký měl Tomáš. Sníla o tom, že bude pít čaj z krásných tenkých šálků se zlaceným vzorem, chodit doma v elegantních šatech…
Vitrínu koupila, šálky také, ale všechno bylo nějak špatně.
Jednoho dne časně na jaře si Janu zavolal ředitel.
„Jeďte, Jano, do Plzně na stáž. Není kdo jiný. Ostatní mají děti nebo staré rodiče, které nelze nechat ani na den bez dozoru. A vy jste bezdětná. O manžela se nebojte, dohlédnu na něj. Naučíte se nové programy, vrátíte se a zaškolíte ostatní účetní,“ řekl ředitel.
Jana jezdila plzeňským metrem a pořád vyhlížela Tomáše, co kdyby se potkali. Nepotkala. Poslední den, těsně před odjezdem, uklouzla a vyvrtla si nohu. Sedla si přímo na chodník a rozplakala se.
Některý z náhodných kolemjdoucích zavolal záchranku, Janu odvezli do nemocnice. Kotník otékal, zbarvil se do vínova, sotva se podařilo rozepnout zip na botě. Jaké bylo její překvapení, když uviděla Tomáše. Prohlédl jí nohu a ona sténala, snad bolestí, snad jeho doteky. Tomáš jí pevně obvázal kotník a nechal Janu v nemocnici.
„Kdybyste bydlela v Plzni, pustil bych vás domů. Ale na cestu… Nohu nesmíte zatěžovat. Dva tři dny si u nás poležíte a pak uvidíme.“ Už se chystal odejít, když ho oslovila.
„Tomáši! To jsi mě zase nepoznal?“
„Poznal,“ řekl a otočil se. „Takže na babiččině pohřbu jsem si tě nepředstavoval?“
„Byla jsem to já. Chápu, že tehdy jsi měl jiné starosti, ale proč jsi za mnou pak nepřišel? Myslela jsem si, že jsi na mě zapomněl. Tak jsem se na tebe zlobila. Přišla jsem, ale ty už jsi odjel. Kdybys tehdy přišel… Neudělala bych tu chybu a nevdala se.“
„Ty jsi vdaná?“
„Ano.“
„A já jsem rozvedený. Promiň, musím jít, promluvíme si později.“
Večer pro Janu přišel a na vozíku ji odvezl do lékařské místnosti. Pili kávu, povídali si, vzpomínali.
A ráno jí přinesl kytici květin a jahody.
„Stejně za tebou nikdo nechodí. Budu tě navštěvovat,“ řekl.