Tyto peníze Hana potají před dcerou také ukládala do pokladničky, aby si dcera později mohla koupit byt.
„Haničko! Dostala jsem se na státem financované studium!“ radovala se včerejší školačka Petra.
„Na jakou fakultu ses rozhodla jít?“
„Na ekonomickou. Ať se peníze točí kolem peněz!“
„Přesně tak! Mám takovou radost, že získáš dobré vzdělání!“
„Haničko, jen jsem ti jednu věc neřekla… Nebudu studovat na pobočce univerzity v našem městě, ale přímo na hlavní univerzitě. Nabídli mi to na přijímacím oddělení. Souhlasila jsem.“
„Co to znamená?“
„Že budu daleko od tebe…“
Hana se tehdy rozplakala: vůbec se jí nechtělo dceru pouštět. Ale vyhlídky byly velmi slibné…
Ve třetím ročníku si Petra s kamarádkou pronajaly byt, aby mohly studovat a odpočívat v klidném prostředí. Pak se kamarádka vdala a Petra si našla novou spolubydlící: ve dvou je to přece jen výhodnější.
„Haničko, mám tě moc ráda, ale budu bydlet samostatně. Pronajmu si byt s někým napůl, jako jsem to dělala na univerzitě,“ prohlásila Petra po návratu do rodného města.
„Dceruško, ale vždyť máš domov,“ divila se Hana.
„A ty máš svůj vlastní život,“ usmála se Petra. „Vždyť se budeš vdávat a novomanželé mají žít odděleně od dětí! Takže vám přeju lásku a porozumění – a mně dobrý byt a normální sousedy!“
„Jaká jsi u mě moudrá, dceruško,“ zasmála se Hana.
Petra si skutečně našla práci a brzy si pronajala byt ve dvou s kolegyní. Osobní život se jí ale nijak nedařil: měla sice pár románků, ale nic vážného. Zato její kolegyně se už po půl roce vdala. Novou spolubydlící se stala jiná kolegyně – a i ta se brzy vdala. A zanedlouho začali Petru mezi společnými známými považovat za talisman: prý když někdo chvíli bydlí v jejím bytě, osobní život se mu dá do pořádku.
„Petro, ty jsi můj nejlepší přítel!“ balil si Jan kufry a upřímně děkoval bývalé spolubydlící za pomoc. Popravdě řečeno, byl do Petry sám zamilovaný, ale ona na jeho náznaky nijak nereagovala. „Nebýt tebe, nikdy bych nepotkal lásku svého života!“
„Tak už běž, Jane, za svou Eliškou!“ rozesmála se Petra. „A pomož mi najít novou spolubydlící.“
„Už jsem ji našel. Mám kolegu, Petr se jmenuje, skvělý chlap!“ zářil Jan jako naleštěný samovar a zvedl palec nahoru. „Pořádný, slušný, žádné problémy, buď si jistá.“
Petr se skutečně ukázal jako zajímavý muž. Byl o tři roky starší než Petra, pracoval ve velmi dobré firmě a rychle postupoval po kariérním žebříčku.
„Petře, proč si nepronajmete byt sám? Proč vám stačí pokoj se spolubydlící?“ zeptala se jednoho večera Petra, když spolu večeřeli v kuchyni.
„A vy proč nebydlíte sama? Pokud vím, jste spoluzakladatelkou firmy na účetní outsourcing.“
„Ano, máte pravdu. Jsme mladá firma…“
„… ale velmi známá! Hodně jsem o vás slyšel, říká se, že máte dost klientů.“
„Máte pravdu,“ usmála se Petra. Bylo jí příjemné, že soused dokáže ocenit to, čemu se věnuje. „Šetřím na byt, proto je pro mě pohodlné bydlet s někým dalším.“
„A jací byli vaši bývalí spolubydlící?“
„Výhradně zajímaví a slušní lidé!“
Petr se usmál a nečekaně řekl:
„Víte, Petro, už týden s vámi bydlím v jednom bytě. Jste úžasná spolubydlící. Myslím, že je načase přejít na tykání.“
„Souhlasím!“
Po pár měsících si Petra uvědomila, že se do nového spolubydlícího zamilovala. Něco takového ještě nikdy nezažila. Na Petrovi se jí líbilo úplně všechno: jeho oči, úsměv, vůně kolínské, smysl pro humor. Ráno a večer, když se jejich rozvrhy neshodovaly, si v kuchyni nechávali něco dobrého.
„Upekl jsem koláč, ale celý jsem ho nezvládl. Vím, že dnes přijdeš pozdě, tak se navečeř!“ — takové vzkazy a pečlivě přikryté koláče Petr často nechával.
„Tohle je tvoje snídaně: ovesná palačinka s tvarohovým krémem a kouskem ryby. Napiš, jestli ti chutnalo!“ — odpovídala mu Petra, když odcházela do práce dřív než Petr.
„Petro, myslím, že jsem se zamiloval,“ vyhrkl jednou Petr.
Petra se poprvé v životě málem rozplakala, když ta slova slyšela právě od Petra. Za jiné spolubydlící měla upřímnou radost, když si našli své polovičky. Ale tentokrát se zamilovala ona sama.
„Chápu,“ odpověděla Petra se sklopenýma očima, aby Petr neviděl, jak se jí derou slzy. „Takže zítra začnu hledat novou spolubydlící.“
„Hlupačko, do tebe,“ řekl Petr nečekaně a poprvé se dotkl její ruky. Ten dotek Petru projel jako elektrický proud. „Ale pokud to není vzájemné, pak si opravdu budeme muset hledat nové bydlení.“
„Nebudeme muset…“
Vzpomínky přerušil telefonát. „Petr“ — tak byl Petr dodnes uložený v Petřině telefonu.
„Petro, co to má znamenat?! Kde jsi?“ zařval do sluchátka vyděšeně.