— Julie, podívej se, je někdo na chodbě? Ne? Tak zapni rychlovarnou konvici a skoč do registratury pro seznam návštěv, — požádala Kateřina, když poslední objednaný pacient odešel z ordinace.
Kateřina už zapsala údaje do karty, vypila šálek čaje se sušenkami, ale zdravotní sestra se pořád nevracela. Konečně, právě když se chystala zavolat do registratury, se Julie vrátila — plná mladá žena s krásnýma černýma očima a tmavým copem až do pasu.
— Jé, paní Kateřino, co se tam v registratuře dělo! Jedna dáma tam udělala takový skandál, — začala Julie vzrušeně vyprávět. — Přišla pozdě na vyšetření a dožadovala se, aby ji vzali. Tak křičela a nadávala všem, hrůza.
— A co? Schytala jsi to taky, nebo jsi byla jen divákem? — zeptala se klidně Kateřina. — Vzal ji nakonec někdo?
— Ne, samozřejmě. Přišla o půl hodiny pozdě, Radek už odešel na návštěvy. Anna ji přepsala k nám na zítřek, — řekla sestra provinile.
— A proč k nám? Vždyť byla objednaná k Radkovi, jestli to chápu správně. A proč odešel tak brzy? — zeptala se Kateřina nespokojeně.
— Protože Radek má od zítřka dovolenou, — odpověděla Julie trochu dotčeně. — Upozornila jsem ji, že jestli přijde pozdě znovu, nevezmeme ji.
— Dobře. Kolik je dneska výjezdů?
— Jako vždycky. — Julie se povzdechla a položila před Kateřinu seznam pacientů s adresami.
Kateřina začala číst a ke každému jménu si psala pořadové číslo, plánovala trasu, aby zbytečně neztrácela čas na cestě a nemusela se po obvodu obvodu zbytečně vracet.
— Já bych na důchodu nevydržela pracovat ani den. Hned druhý den bych dala výpověď. To bych se vyspala, — řekla Julie zasněně.
— Máš dva kluky. Než půjdeš do důchodu, budou už dospělí, ožení se a nadělí vám s manželem vnoučata. Spát nebude kdy, — řekla Kateřina. — A brzy půjde do důchodu i manžel a budete spolu celé dny sedět doma, polezete si na nervy víc než hořká ředkev. Zajímalo by mě, kdo z vás uteče zpátky do práce jako první? — usmála se Kateřina.
— Máte pravdu, paní Kateřino, — povzdechla si Julie. — Na dovolené se začneme hádat už po třech dnech. A ke konci si tak lezeme na nervy, že se nemůžeme dočkat, až se vrátíme do práce. Já si vůbec myslím, že odpočívat by se mělo odděleně. Co myslíte vy?
— Tak proč jezdíte na dovolenou spolu? Kdo vám brání odpočívat každý zvlášť? — zeptala se Kateřina.
— No… a kluci? Sama bych je nezvládla, — vysvětlila Julie. — A manžela taky nemůžu nechat samotného…
— Dobře, tak já půjdu. — Kateřina vstala od stolu, přešla ke skříni a začala se oblékat. Záměrně si kupovala volné svrchní oblečení, aby si ho mohla obléknout přímo přes plášť.
Ještě jednou zkontrolovala, jestli má všechno, a vyšla z ordinace. Venku už se začínalo stmívat. Kateřina vykročila svižně k první adrese a pořád ještě přemýšlela nad Juliinými slovy. I ona sama v mládí nechápala, proč důchodci pracují přesčas, a když přece jen odejdou z práce, začnou chodit do polikliniky a do obchodů jako do zaměstnání. Příští rok se i ona stane důchodkyní, ale ani na okamžik nepřipouštěla, že by práci opustila. Sil měla ještě dost a doma samotná sedět nechtěla. Takových nevděčných a hádavých pacientů, jako byla ta dáma v registratuře, bylo mnohem méně než těch vděčných. S mnohými z nich si za dlouhá léta práce vybudovala docela přátelské vztahy. Jak by byli bez ní? A co by doma dělala sama? Bloumala po bytech nebo po obchodech?
Kateřina při návštěvách vždycky nad něčím přemýšlela, čas pak ubíhal rychleji. A přitom na škole snila o tom, že se stane chirurgem…