Vešla do domu a začala stoupat po úzkém schodišti do třetího patra. K Liborovi, osamělému inteligentnímu starému pánovi, chodila často. Měl celý balík chronických onemocnění.
Otevřel jí dveře a ani nečekal, až se Kateřina svlékne, už se šoural do pokoje. V bytě byla Kateřina jako doma, věděla, kde co je. Hned zamířila do koupelny umýt si ruce.
„Tak co se stalo, Libore?“ zeptala se, když vešla do pokoje.
„Jen se nezlob, děvče,“ začal provinile. Stařec jí tak říkal vždycky, i když Kateřina už dávno nebyla mladá absolventka lékařské fakulty. „Všechno se mnou je v pořádku. Došly mi prášky, nepostaral jsem se včas. Ty mi jen vypíšeš recept, a hotovo. Nohy mě bolí a do polikliniky se mi nechce…“
„Nebojte se. Když už jsem tady, změřím vám tlak,“ vytáhla tlakoměr. „Je trochu vysoký,“ řekla po minutě Kateřina.
„Tři dny jsem je nebral, prášky došly,“ přiznal stařec.
„Hned vám vypíšu recept. Nechtějí si vás děti vzít k sobě? V tomhle věku je těžké být sám.“
„Zvou mě, ale já nechci. Proč bych jim měl překážet?“ odpověděl.
„Tady je recept. Napsala jsem vám i svoje osobní číslo. Neztraťte ho. Když bude něco potřeba, volejte, nestyďte se. Platí?“
„Děkuju, děvče. Nechceš čaj?“ začal se starat Libor.
„Příště si s vámi čaj určitě dám, Libore. Teď už ale musím jít,“ vstala Kateřina a zamířila do předsíně. Když už byla oblečená, vyšel za ní i Libor.
Bylo jí takových osamělých starých lidí líto. I jí samotné bylo těžko samotné — a co teprve oni. Kateřina si povzdechla. „Dneska nějak moc vzdychám. Úplně jsem překročila plán na povzdechy,“ pomyslela si, když scházela ze schodů.
Další na seznamu byl Oldřich, osmadvacet let.
„Copak se mu přihodilo?“ Ještě u něj nikdy nebyla na návštěvě. Své pacienty si obvykle pamatovala a adresy už vůbec. „Zase nějaký simulant?“
Jednou si jeden mladík zavolal lékaře domů. Do telefonu líčil vysokou horečku, bolest v krku a slabost. Ale vypadal naprosto zdravě. Na nočním stolku u gauče ležel teploměr a teplota na něm byla skutečně vysoká. Kateřina ho požádala, aby si teplotu změřil znovu, sama teploměr protřepala. Teplota byla normální. „Nemocný“ řekl, že si vzal léky — přece nebude celý den čekat, než se lékař uráčí přijít. Když pak pochopil, že na neschopenku to nevypadá, začal ji přemlouvat, ať mu ji dá jen tak, dokonce nabízel peníze. Přijela za ním přítelkyně z jiného města, nechtělo se mu s ní loučit, tak se rozhodl nemoc předstírat. A když Kateřina odmítla neschopenku vystavit, nadával jí tak, že raději rychle odešla.
Takoví „pacienti“ se člověku vryjí do paměti na celý život. Ano, v praxi už zažila leccos.
Dveře jí otevřel mladý, pohledný muž se zanícenýma očima. Vypadal opravdu nemocně, úporně kašlal. Zatím nic hrozného, ale bez léčby by to mohlo skončit komplikacemi. Lilie ho poslechla, předepsala léky a udělala si poznámku do bloku, aby nezapomněla vystavit neschopenku.
Něčím jí připomněl Petra, její první lásku. Kateřina šla dál a pozorně sledovala čísla domů, aby neminula správnou adresu. Už se skoro setmělo, rozsvítily se pouliční lampy a v oknech domů útulně svítila světla. Toužila už dorazit domů, dát si silný horký čaj, lehnout si na gauč, zabalit se do deky a pustit si nějaký seriál. Kateřina si povzdechla a ty uklidňující myšlenky zaplašila. Před ní bylo ještě několik návštěv.
„Proč jsem si najednou vzpomněla na Petra? Vždyť se mu vůbec nepodobá,“ pomyslela si. Samozřejmě, aby si nelhala — vzpomínala, ne často, ale občas ano. A kdo si nevzpomene na svou první lásku?