Po maturitním plese odjel s matkou do hlavního města. Otec tam už měsíc žil, dostal povýšení. Zavolal v den odjezdu, ale Kateřina byla u babičky, nestihla by přijet a rozloučit se.
Nejprve si volali. Pak ale matka dceři polopaticky vysvětlila, že žádnou budoucnost nemají.
„Ty jsi z obyčejné rodiny a jeho otec je teď velká ryba v hlavním městě. Nedovolí vám být spolu, nedělej si naděje. Rozejdi se s ním první, bude to míň bolet.“
A tak mu Kateřina napsala, že ho nemiluje a aby už nevolal. Nastoupila na medicínu, o rok později se seznámila se svým budoucím manželem. Byl sportovec, měl před sebou velkou kariéru. Po svatbě ho pozvali do hlavního města.
Kateřina se zpočátku v metru zahleděně dívala do tváří kolem sebe a doufala, že potká Petra. Pak porodila syna a vzpomínky ustoupily do pozadí. Po několika letech utrpěl manžel na závodech těžké zranění a odešel z profesionálního sportu. Stal se učitelem tělocviku na škole. Nikdy vážně nestonal, a najednou tohle. Upadl do deprese. Kateřina s ním soucítila, dobře si pamatovala, jak na škole tělocvik neměla ráda a často se z hodin ulívala.
Nakonec to manžel nevydržel a spáchal sebevraždu.
V mládí milujeme s veškerým žárem a chvěním vášnivé duše. Zdá se, že láska překoná všechny překážky. Jenže rodiče si to myslí jinak. A tak život plyne odděleně. Manžela milovala, ale ne tak jako Petra. Zůstala v ní lítost nad ním a hořkost, že utekl před životem a nechal ji se synem samotné.
Doma nemohla přestat myslet na Petra. Po dvou dnech zavolala do nemocnice a dozvěděla se, že ho přeložili z jednotky intenzivní péče na pokoj. Uvařila vývar a jela do nemocnice. Jenže na pokoji nebyl, odvezli ho na vyšetření. Kateřina nechala sklenici s vývarem na nočním stolku a odjela do práce.
Nejprve obcházela svůj obvod, v poliklinice měla ordinaci až odpoledne. Když vstoupila do ordinace, stál na stole pugét rudých růží.
„Jé, Kateřino Viktorovno, to je pro vás. Přinesl to takový hezký muž…“ — Julie koketně obrátila k stropu své krásné černé oči.
Kateřina kytici vzala a přivoněla k ní. Mezi poupaty zahlédla lístek. Vytáhla ho a rozložila. Julie se k ní bokem přisunula. Kateřina odešla k oknu.
„Kateřino, jak jsem rád, že jsme se potkali. Už jsem nedoufal. Je to osud. Odpusť mi. Zachránila jsi mi život. Určitě se uzdravím a promluvíme si. Nikdy jsem na tebe nezapomněl. A zvláštní dík za vývar.“
Místo podpisu bylo nakreslené srdíčko.
Kateřina se usmála, lístek složila a schovala do kapsy pláště.
„To je od vděčného pacienta, nebo od ctitele?“ zeptala se sestřička.
„Zavolej prvního podle pořadí,“ odpověděla místo toho Kateřina Viktorovna.
Mohli spolu prožít celý život, mít společné děti, ale život rozhodl jinak. To jen ve filmech a knihách zůstávají zamilovaní navzdory všemu a všem spolu. Ve skutečnosti…
A co když ještě není pozdě?
„Život je jako poštovní dostavník. Lidé do něj nastoupí, nějakou dobu jedou spolu, zvyknou si jeden na druhého, a pak dříve či později každý vystoupí na své stanici. Dveře dostavníku prásknou a on odjede. A ti, kdo se rozešli, se už nikdy nepotkají. Alespoň ne v tomhle dostavníku. Ale kdo nám řekl, že tenhle dostavník je poslední? Možná někde tam za obzorem tohoto světa bude ještě jeden?
— Možná je, a možná není. Já bych si přál, aby koně, kteří táhnou dostavník, ukradli moji drazí bratři. Vozka by se za nimi hnal a mával tupou sekyrou, a samotný dostavník by zůstal v lese se všemi cestujícími. A nebyla by žádná loučení. Ale zřejmě to možné není.“
Roman
„Sára a boty kentaura“