Dorazila k poslednímu domu na seznamu už pořádně unavená. Ve výtahu si rozepnula péřovou bundu a podívala se do zrcadla na stěně kabiny. Ostré světlo shora zvýrazňovalo všechny vrásky v obličeji a ještě vrhalo stíny pod oči. Kateřina se k zrcadlu otočila zády.
Výtah jel hladce a tiše. Jeho stěny ještě nikdo nepomaloval. V domě bylo příjemně cítit novostavbou. Byty tu musely být prostorné, s velkými kuchyněmi, ne jako ty staré kóje, ve kterých bydlela ona sama.
„Sedmé patro,“ oznámil ženský hlas z reproduktoru a dveře se plynule odsunuly stranou. Kateřina málem odpověděla „děkuji“.
Zkontrolovala číslo bytu se zápisem v seznamu a stiskla zvonek. Téměř okamžitě cvakl zámek a železné dveře se otevřely. Kateřina uviděla mladého, vysokého muže a neubránila se překvapení – byl tak podobný její první lásce. Jako by mu z oka vypadl.
„Petře?!“ zašeptala.
„Ne, jsem jeho syn,“ odpověděl. Všiml si bílého pláště mezi cípy její bundy a ustoupil stranou, aby ji pozval dál.
„Kdo je tam?“ ozval se z pokoje hlas, z něhož se Kateřině udělalo horko.
„Paní doktorka,“ odpověděl muž nahlas. „Ruce si můžete umýt tady,“ otevřel dveře do světlé, sněhobílé koupelny.
Kateřina si myla ruce a snažila se nedívat do zrcadla. I bez toho věděla, že vypadá unaveně a rozcuchaně. „Proč jsem si nepřečetla jeho příjmení? Nebo jsem ho četla a nevěnovala tomu pozornost? Aspoň jsem si měla namalovat řasy a rty,“ litovala opožděně.
Mladík na ni čekal v předsíni. Odvedl Kateřinu do pokoje a postavil ke gauči židli. Kateřina se posadila, snažila se zvládnout rozrušení, a teprve potom k němu zvedla oči. Jejich pohledy se setkaly. Zestárl, ale poznala ho okamžitě.
„Kateřino?!“ nezeptal se, prostě to vydechl s údivem.
Všimla si jeho bledosti, krůpějí potu na čele, těžkého dechu…
„Kdy jste byl naposledy na EKG?“ otočila se k jeho synovi. Ten pokrčil rameny.
Kateřina vytáhla z kabelky stetoskop. Profesní bdělost definitivně vytlačila rozrušení z nečekaného setkání.
„Odkryjte mu hrudník,“ přikázala, aniž by se dívala Petrovi do očí.
„Kateřino…“ zašeptal znovu.
„Ticho,“ řekla přísně, zahřívajíc v dlaních hlavu stetoskopu. Pak ji přiložila k levé straně Petrova hrudníku. Srdce bilo nepravidelně, s šelestem protlačovalo krev…
„Jak dlouho máte slabost? Jaké léky na srdce jste užíval?“ zeptala se.
„Jaké léky na srdce… Nastydl jsem…“
„Vypadá to na infarkt,“ přerušila ho Kateřina. Vytáhla telefon a začala volat záchranku.
„Infarkt?“ vyděsil se syn.
„Je to velmi pravděpodobné. Nezdržujte se, sbalte všechno potřebné k hospitalizaci: přezůvky, pohodlné oblečení, mýdlo, a nezapomeňte hrnek s lžičkou.“
„Kateřino… Kolik let jsme se neviděli?“
„Hodně, Petře. Nesmíte se rozrušovat.“ Kateřina stáhla okraj košile, aby mu zakryla hruď.
„Tak takhle jsme se znovu potkali. Hledal jsem tě… A ty jsi, jak vidím, celou dobu žila tady. Máš jiné příjmení? Jsi vdaná?“
„Ticho. Byla jsem. Ty ses taky oženil.“
„Já jsem v pořádku. Rozvedli jsme se už před mnoha lety. Syn ke mně přijel na návštěvu. A já teď… Nezmizíš?“
„Mám pocit, že jsi zmizel ty,“ usmála se hořce.
V tu chvíli zazvonil zvonek, do bytu vstoupili lékař a záchranář. Zatímco lékař poslouchal Kateřinu, záchranář doběhl pro nosítka. Společně se synem snesli Petra dolů.
Pořád nadzvedával hlavu a snažil se Kateřinu zahlédnout. Když sanitka odjela, Kateřina se bez sil vydala k zastávce. Šla a vzpomínala, jako by to bylo včera…
Chodili do stejné třídy. Jak už to bývá, dlouho si jeden druhého nevšímali, a pak mezi nimi v jedenácté třídě náhle vzplála láska.