— Najdi si pořádnou práci, jinak bude rozvod! — ječel nezaměstnaný manžel, zatímco utíkal k mamince.
Lucie si zapnula zip sportovní bundy a podívala se z okna. Ve vzduchu vířilo říjnové listí a jako zlatý koberec pokrývalo chodníky. Bylo půl sedmé ráno a za půl hodiny už musela být v první práci. Druhá směna ji čekala po obědě.
Dvoupokojový byt v paneláku v sedmém patře získala mladá rodina před dvěma lety na hypotéku. Tehdy se zdálo, že to půjde snadno: manžel Lukáš pracoval jako manažer ve stavební firmě a Lucie jako administrátorka ve zdravotnickém centru. Měli spoustu hezkých plánů: rekonstrukci, děti, šťastnou budoucnost.
Jenže život zasáhl. Na jaře Lukáš přišel o práci. Firma zavřela a zaměstnanci nedostali ani odstupné, ani dlužnou mzdu. Lucie tehdy manžela podpořila: řekla, že těžkosti zvládnou společně. Večer si vzala brigádu — uklízela kancelářskou budovu.
Z měsíců se stal půlrok a Lukáš si pořád nenašel vhodné zaměstnání. Přesněji řečeno: ani nehledal. Ráno Lucie odcházela do práce a večer našla manžela přesně tam, kde ho nechala — na gauči před televizí. Byt se mezitím proměnil v hotový chlív: neumyté nádobí stálo v dřezu v hromadách, stůl byl posetý drobky, ponožky se válely všude kolem.
— Lukáši, aspoň jsi mohl zapnout vysavač, když jsem nebyla doma — řekla Lucie unaveně a hodila tašku v předsíni na zem.
— Je krize, Lucie. Nejsou normální práce. Proč bych měl jít dělat skladníka za pár korun? — odpověděl Lukáš, aniž by odtrhl oči od obrazovky. — Jen tak mimochodem, mám vysokou školu.
Lucie beze slova odešla do kuchyně a začala uklízet. Ruce ji bolely od neustálého drhnutí, záda ji bolela taky, ale hypotéka si každý měsíc neúprosně žádala splátky. Banku rodinné problémy nezajímaly.
Začátkem podzimu se situace stala neúnosnou. Lukáš čím dál častěji vyčítal manželce, jako by zapomněl, kdo vlastně nosí domů peníze.
— Zase jdeš pozdě — přivítal Lucii s nespokojeným výrazem. — Sedím tu celý den sám, nudím se. Tebe zajímá jen práce.
Lucie ohromeně tleskla rukama:
— Lukáši, to myslíš vážně? Pracuju dvanáct hodin denně, aby nás nevyhodili na ulici! A ty mi vyčítáš, že se ti málo věnuju?
— No jistě — pokrčil rameny. — Manželka se má starat o rodinu, ne jen o peníze. Třeba by mohla uvařit večeři. Nebo se mnou aspoň normálně mluvit.
Hněv se Lucii nahrnul do tváře. Zamračila se a naklonila hlavu stranou, snažila se pochopit, co právě slyší. Opravdu to došlo tak daleko, že ji Lukáš obviňuje z toho, že dře ve dvou zaměstnáních?
— Večeři? — zeptala se Lucie. — A co ti brání vstát z gauče a něco si připravit? Ruce máš, hlavu taky, aspoň teoreticky.
— Nezačínej — zabručel Lukáš. — Muži a ženy mají jiné povinnosti. Já hledám práci, to je taky práce.
— Hledáš? — Lucie se podívala na televizi, kde běžel fotbalový zápas. — A jaké jsou výsledky? Kolik životopisů jsi tenhle týden poslal? Na kolika pohovorech jsi byl?
Lukáš se odvrátil, čímž dal najevo, že je rozhovor u konce. Tak to vypadalo skoro každý večer. Lucie cítila, jak se jí vyčerpává nejen tělo, ale i duše. Musela zastat oba, uklízet po manželovi, snášet výčitky a ještě se omlouvat za to, že pracuje.
Ve čtvrtek večer praskly nervy definitivně. Lucie přišla domů v půl jedenácté. Nohy jí hučely a hlava třeštila nevyspáním. V kuchyni ji čekala hotová katastrofa: Lukáš si dělal míchaná vajíčka, ale očividně se něco pokazilo. Sporák byl postříkaný olejem, po podlaze se válely skořápky od vajec a špinavá pánev stála v dřezu vedle hromady neumytého nádobí.
— Lukáši! — vykřikla Lucie. — Můžeš mi vysvětlit, co tohle má znamenat?
Manžel vyšel z pokoje s otráveným výrazem:
— Co je za problém? Najedl jsem se a hotovo. Zítra to umyješ, nikdo nás nehoní.
— Zítra? — Lucie se zarazila. — Proč ne dnes? Proč ne hned po vaření?
— Protože jsem unavený. Celý den jsem seděl doma a přemýšlel o naší budoucnosti. Rozbolela mě z toho hlava.
Lucie se zasmála — ale ten smích byl nervózní, téměř…