Dobrý rádce, to se musí nechat. Jenže časy se změnily, Lukáši. Dnešní ženy nemají povinnost živit zdravé muže.
— Lucie, počkej! — chytil ji muž za ruku. — Promluvme si v klidu. Najdu si práci, změním se. Dej mi ještě jednu šanci!
Lucie si jemně uvolnila ruku:
— Šanci? Lukáši, měl jsi půl roku. Místo práce jsi ležel na gauči a obviňoval mě, že vydělávám málo. A ve čtvrtek jsi mi dokonce vyhrožoval rozvodem, pokud si nenajdu „pořádnou“ práci.
— Nemyslel jsem to vážně! — Lukáš zoufale zavrtěl hlavou. — Jen jsem se zhroutil! Víš přece, že tě miluju!
— Miluješ? — Lucie svraštila obočí a naklonila hlavu. — To je ale zvláštní láska. Kdo miluje, ten nevyhrožuje rozvodem, ale pomáhá hledat řešení.
Lukáš viděl, že je jeho žena rozhodnutá. Tvář mu zrudla panikou:
— Dobře, dobře! Vezmu jakoukoli práci! Můžu být nosič, zametač ulic, cokoli! Jen mě nevyhazuj!
— Pozdě — odpověděla Lucie. — Rozhodnutí padlo. Dej mi klíč, jinak zítra měním zámky.
Lukáš ještě chvíli stál se sevřenými klíči v pěsti. Pak je pomalu položil na práh:
— Budeš toho litovat — zamumlal. — Beze mě se ztratíš. Kdo ti pomůže, až bude zle?
Lucie tleskla dlaněmi:
— Pomoc? Lukáši, půl roku jsi jen přidělával problémy. Teď už budu řídit svůj život sama.
Muž si hodil tašky na rameno a nejistě se vydal k výtahu. Z prahu se ještě otočil:
— Za týden se vrátím. Přestaneš se zlobit a dojde ti, jakou hloupost děláš.
— Nevracej se — řekla Lucie klidně. — Za týden ti soud pošle oznámení.
Dveře výtahu se zavřely a odvezly Lukáše i s jeho věcmi — a se všemi jeho hýčkanými ambicemi. Lucie vešla do bytu, zamkla všechny zámky a opřela se zády o zeď.
Ticho. Po dvou letech manželství bylo v bytě poprvé opravdové ticho. Nikdo neřval u televize, nebouchal dvířky skříněk ani si nestěžoval na večeři. Člověk mohl prostě jen žít — bez neustálého přizpůsobování se cizí nespokojenosti.
Lucie obešla byt a zhodnotila změny. Bez Lukáše působil prostor větší. Nikde se neválely rozházené ponožky, knihy stály úhledně na policích a v koupelně visel jen jediný ručník.
Večer dorazila Milada. Tchyně zazvonila a dožadovala se vysvětlení:
— Lucie, okamžitě otevři! To je ostuda! Můj syn přišel domů v slzách!
— Milado — odpověděla Lucie přes dveře —, váš syn je dospělý muž. Ať nese odpovědnost za své činy.
— Jak ses opovážila vyhodit manžela? — rozčilovala se žena. — To je proti přírodě! Povinností manželky je podporovat rodinu!
— Dva roky jsem podporovala — odvětila Lucie suše. — Teď ať se podporuje sám.
Milada ještě dlouhé minuty bušila a obviňovala, ale Lucie dveře neotevřela. Žena, která nikdy nepracovala a celý život byla závislá na mužích, sotva mohla pochopit rozhodnutí moderní ženy.
O měsíc později přišlo oznámení o termínu jednání. Lukáš se nedostavil — místo toho podal souhlas s rozvodem. Zřejmě pochopil, že nemá smysl se přít. Byt koupili z Luciina platu, hypotéka byla výhradně na ní a společný majetek si nepořídili.
Soudce bez dalších otázek žalobě vyhověl. O deset dní později Lucie obdržela rozvodový rozsudek.
Ten večer po práci se Lucie na chvíli zastavila u okna a zadívala se na podzimní město. Ve světle lamp se vířily listy, jemně mrholilo. Během jediného měsíce skončil jeden život — a začal jiný.
Už nemusela pracovat na dvou místech, aby živila zdravého muže. Stačilo si udržet hlavní práci a konečně mohla mít i koníček. Nebo se klidně přihlásit do autoškoly — o čemž snila už jako studentka.
Lucie si uvařila čaj, posadila se do oblíbeného křesla u okna a vzala do ruky knihu. V bytě vládl klid a mír. Už nikdo nevyhrožoval rozvodem proto, že manželka „málo vydělává“.
Její život teď patřil jen jí.