Proč by to vlastně měla snášet? Kvůli jednomu razítku v pase?
Hned v prvním zaměstnání si kolegové všimli, že Lucie je úplně jiná než obvykle. Jindy bývala unavená a mlčenlivá, teď ale působila odpočatě a vyrovnaně.
— Lucie, dneska nějak záříš — poznamenala sestra Kateřina. — Co se stalo? Našel si tvůj manžel práci?
Lucie se slabě usmála:
— Ne, Kateřinko. Manžel mi pohrozil rozvodem. A víš co? Myslím, že se mi ten nápad líbí.
— Vážně? — Kateřina vytřeštila oči. — A co byt, hypotéka?…
— A co má být s bytem? — pokrčila Lucie rameny. — Hypotéku platím já, papíry jsou na moje jméno. Ať si najde jiného živitele.
Lucie si celý den v hlavě přehrávala možné scénáře. K večeru bylo rozhodnutí definitivní. Po druhé směně se zastavila v nonstop kopírovacím centru a udělala si kopie všech důležitých dokumentů: pasu, oddacího listu, papírů k bytu i potvrzení o příjmech.
Druhý den ráno místo spěchu do práce zamířila k právnímu poradci. Brýlatý starší advokát Václav si její příběh trpělivě vyslechl.
— Jasné — přikývl. — Společný majetek kromě bytu nemáte? A děti žádné?
— Ne. Byt je na hypotéku, splátky hradím výhradně já. Lukáš už půl roku vůbec nepracuje.
— V tom případě potrvá soudní rozvod zhruba měsíc až měsíc a půl — vysvětlil advokát. — Podáme návrh na rozvod z důvodu nemožnosti dalšího soužití. Byt zůstane vám, protože hypotéka je na vás.
Václav sepsal žalobu, vysvětlil postup i výši soudního poplatku. Lucie dokumenty podepsala a zaplatila zálohu. Do hodiny byly papíry zaregistrovány na obvodním soudu.
Lucie šla domů s pocitem, že konečně něco uzavřela. Stroj se rozběhl, teď už jen čekat na výsledek. Lukáš se dál neukazoval, nejspíš trucoval u své mámy a počítal s tím, že ho manželka bude prosebně přemlouvat, aby se vrátil.
Jenže ona nezavolala. Lucie klidně pokračovala ve svém životě: pracovala, udržovala byt v pořádku, vařila si večeři. Nikdo neřval u televize, nerozhazoval věci a nestěžoval si na nudu nebo nedostatek pozornosti.
Čtvrtý den to Lukáš nevydržel. V sobotu ráno zazvonil zvonek. Lucie otevřela dveře a stál tam její manžel s kajícným výrazem. V ruce držel uvadlý pugét chryzantém, očividně koupený ve stánku za rohem.
— Ahoj, Lucie — zkusil se usmát Lukáš. — Nezlob se kvůli tomu minule. Nechal jsem se unést, řekl jsem zbytečnosti. Víš, nezaměstnanost mě ničí, jsem nervózní.
Lucie mlčky stála ve dveřích a nepustila ho dovnitř. Lukáš jí podal květiny:
— Nedělej to takhle. Vždyť se máme rádi. V každém manželství jsou těžkosti. Teď už jsem fakt pochopil, jak těžké to máš. Budu víc pomáhat doma, slibuju.
— Lukáši — řekla Lucie klidně —, tvoje věci už jsou sbalené.
Manžel nechápavě zamrkal:
— Jaké věci? O čem mluvíš?
Lucie došla ke vchodu a přinesla dvě velké sportovní tašky. Lukáš na ně zíral v šoku.
— Lucie, co to má znamenat? Vždyť jsem se omluvil! Dokonce jsem přinesl kytku!
— Tvoje oblečení, doklady a osobní věci — vyjmenovala Lucie a posunula tašky za práh. — Odevzdáš klíče od bytu a budeš bydlet, kde chceš.
— Zbláznila ses?! — rozčiloval se Lukáš a zvyšoval hlas. — Tohle je i můj byt! Jsem tvůj manžel, mám právo tady bydlet!
— Manžel? — pousmála se Lucie. — Ten manžel, který už půl roku visí své ženě na krku a ještě si klade podmínky? Kdo platí hypotéku? Energie? Jídlo?
— Ale jsme přece manželé! — zapištěl Lukáš. — Nemůžeš mě jen tak vyhodit!
Lucie vytáhla z kapsy klíče od bytu:
— Dej je sem.
— Nedám! — Lukáš si dal ruce za záda. — Nemáš na to právo!
— Dobře — přikývla Lucie. — Tak zítra přijde zámečník a vymění zámky. A za týden dostaneš soudní obsílku.
Lukáš zbledl:
— Jaký rozvod? Lucie, jsi při smyslech? Máma říkala, že se vzpamatuješ a omluvíš se!
— Máma? — Lucie se rozesmála. — Milada, která celý život seděla svému manželovi na krku?