Lucie se zasmála — ale ten smích byl nervózní, téměř hysterický:
„Z napětí? Lukáši, to myslíš vážně? Já vstávám v šest ráno, domů se vracím v jedenáct večer, a ty jsi unavený z toho, že jsi ležel na gauči?“
„Nekřič na mě!“ zařval na ni muž. „Já jsem hlava rodiny a ty jsi jen moje manželka! Měla bys mě respektovat a podporovat, ne se hádat!“
„Podporovat?“ Luciin hlas se zlomil v křik. „Kdo koho podporuje? Kdo platí tenhle byt? Kdo kupuje jídlo? Kdo platí účty?“
„Nejsi schopná být živitelkou rodiny!“ hulákal Lukáš a mával rukama. „Normální manželka by vydělávala víc! A co děláš ty? Vytíráš podlahy za pár drobných!“
Lucie cítila, jak se jí uvnitř všechno svírá bolestí a vztekem. Tenhle člověk, který už půl roku žije na její účet, ji má tu drzost obviňovat z toho, že nezvládá zátěž?
„Abych vydělávala víc?“ zeptala se tiše Lucie. „A jaké řešení tedy navrhuješ? Snad mi řekneš, kde bez zkušeností a známostí seženu práci se stotisícovým platem?“
„Nevím!“ zařval Lukáš. „To je tvůj problém! Najdi si pořádnou práci, jinak se rozvedu!“
Ta slova zůstala viset ve vzduchu. Lucie stála jako zkamenělá, mrkala a nebyla schopná uvěřit tomu, co právě slyšela. Muž, který neodpracoval ani jediný den a žije z jejích peněz, jí vyhrožuje rozvodem? Protože prý nevydělává dost?
Zdálo se, že i Lukáše vyděsilo to, co řekl, ale bylo už pozdě to vzít zpět. Zabouchl za sebou dveře takovou silou, až se zachvěla okna. Lucie slyšela, jak s duněním sbíhá po schodech, a pak práskly vchodové dveře.
Lucie svraštila obočí, naklonila hlavu stranou a snažila se pochopit, co se právě stalo. Poprvé po mnoha měsících bylo v bytě ticho. Nehrála televize, neozývalo se nespokojené brumlání, necinkaly rozbité talíře.
Lucie se usmála, odešla do kuchyně a zapnula varnou konvici. Lukáš nejspíš běžel k matce. Milada bydlela v sousední čtvrti a byla vždy připravená litovat „svého chlapečka“ a ze všeho obviňovat snachu. Celý život nepracovala ani minutu, žila na úkor manžela, a proto byla svatě přesvědčená, že úkolem ženy je sloužit muži a být vděčná, že smí být po jeho boku.
Lucie si uvařila silný černý čaj a sedla si ke stolu. Byl to zvláštní pocit, ale po dlouhých měsících se jí poprvé ulevilo. Nemusela poslouchat výčitky, nemusela se omlouvat za únavu, nemusela vysvětlovat, proč nevydělává dost. Jen seděla v tichu a přemýšlela.
A bylo nad čím přemýšlet. Vyhrožování rozvodem nezaznělo poprvé. Lukáš ji tím vždycky strašil pokaždé, když mu Lucie vyčetla jeho nicnedělání. Dřív to fungovalo: Lucie se bála, omlouvala se a slibovala, že se bude víc snažit. Teď si ale při poslechu těch známých slov uvědomila: co je na rozvodu vlastně tak strašného?
Co by ztratila? Muže, který nepracuje, doma nepomáhá, jen jí a stěžuje si? Člověka, který ji obviňuje za to, že se udře k smrti? Takovou „oporu“, která místo hledání práce raději vyhrožuje rozvodem?
Lucie dopila čaj a pustila se do mytí nádobí. Zítra se Lukáš vrátí — s červenýma očima, bude prosit o odpuštění a slibovat změnu. Řekne, že ho strhly emoce, že ji miluje a bez ní nemůže žít. Milada mu už jistě stihla vysvětlit, jak se správně omlouvat a znovu si získat manželčinu přízeň.
Jenže něco Lucii napovídalo, že tentokrát to bude jiné. Nahromadilo se příliš mnoho křivd, nespravedlnost celé situace byla příliš zjevná. Pracovat ve dvou zaměstnáních, živit dospělého muže a ještě poslouchat výčitky? Ne, toho už bylo dost.
Lucie uklidila, osprchovala se a šla spát. Zítra přijde nový den — a možná s ním i nový život.
Lucie vyskočila z postele ještě před budíkem. Venku jemně mrholilo, přesto měla neobvykle dobrou náladu. Poprvé po měsících nemusela sbírat rozházené ponožky, poslouchat brblání ani chystat snídani pro dva.
V práci se jí myšlenky znovu a znovu vracely k včerejší hádce. Čím víc o ní přemýšlela, tím jasnější jí bylo, že živit dospělého muže, který nedělá nic jiného než si stěžuje a dožaduje se — je prostě směšné.