— Myslíš si, že přeháním? Kdybys viděla její obličej, když jsem vešla! Jako bych nebyla já ve svém bytě, ale ona ve své kumbální kanceláři ve třetím patře obvodního oddělení, kde dvacet let přebírala cizí zaprášené kabáty!
Petra práskla dveřmi, položila kabelku na zem a shodila lodičky. Nohy ji bolely po deseti schůzkách a jedné nesmyslné prezentaci, kde šéf už potřetí za sebou vydával její nápad za svůj.
Únava se ale rozplynula ve chvíli, kdy uviděla, kdo sedí na jejich gauči v županu a s mokrými vlasy.
— Maminka přijela, — zamečel Jakub s falešnou veselostí, vykukuje z kuchyně s hrncem v ruce. — Napustil jsem jí vanu, jela přece vlakem, zpocená…
— A samozřejmě rovnou do mého županu, — zasyčela Petra. — Jakube, ty vůbec přemýšlíš hlavou, nebo jenom když tvůj e‑shop počítá koření?
Lenka si mlčky namotala pramen vlasů na prst a demonstrativně se nedívala směrem ke snaše.
— Dobrý večer, Petro. Jak práce? Nebo se u vás teď už nezdraví?
— A je u nás teď normální bydlet ve třech jako v komunálce? — Petra hodila kabelku na stůl. — Nechceš mi něco vysvětlit?
Jakub pokrčil rameny:
— Proč hned útočíš? Máma tu pár dní pobude, doma má rekonstrukci.
— A kde bydlela doteď, když rekonstrukce běžela? — Petra zkřížila ruce. — U sebe. Sama. V tichu. Bez mých županů a bez tvého pytlíku s knedlíky. Proč je teď tady?
— Protože ty máš pořád práci na prvním místě! — vyjela Lenka a náhle přešla do útoku. — Jakub je celý den sám jako sirotek, ty přijdeš — ani dobré slovo, ani polévka! A mimochodem, když jsem se vdávala já, vítala jsem manžela už ve dveřích, ne otázkou: „A co ty tady děláš?“
— Já tě ve dveřích nevítala, ty už jsi mi pololežela na gauči, — sykla Petra. — A manžel má mimochodem ruce, aby si polévku uvařil sám, a nevolal maminku přes tři stanice.
Jakub postavil hrnec zpátky na sporák. Podle rány dost nešetrně.
— Tak už dost! Mami, zatím se do toho nepleť, a ty, Petro, se nerozčiluj… jsi unavená. Vždyť nám bylo dobře!
— Kdy nám bylo dobře, Jakube? — Petra se zlomyslně zasmála. — Když jsi za moje peníze „rozjížděl byznys“ a pak jsi mi zapomněl říct, že jsi je utopil v reklamě na „indickou kurkumu bez přísad“?
Lenka si odfrkla:
— Vidíš, jak s tebou mluví! Já ti to říkala — nežeň se s tou kariéristkou! Od takových se dětí nedočkáš, jen výčitky!
— A o dětech držte hubu oba! — Petra vykročila dopředu a ukázala prstem mezi ně. — Jestli chcete poroučet, pořiďte si dům s pudlem. Já nejsem vaše dítě. Já jsem člověk, který živí tohohle infantilního dospělého kluka, a teď se ukazuje, že i jeho matku!
— Nekřič, Petro, — řekl tiše Jakub, očividně se snažil hasit požár. — Jsou to jenom dva dny.
— A jak si to představuješ? Já a tvoje máma u jedné kuchyně? Bude se mě ptát na rady ohledně polévek? Nebo jí rovnou dáš klíče?
Lenka mlčky vytáhla z kapsy klíčenku. Visela na ní nová kopie klíče.
— Už je má, — řekla klidně.