— Mám plné právo v tomhle bytě bydlet! — Lenka teatrálně plesknula kabelkou o stůl a podívala se na Petru tím výrazem, jakým se obvykle dívají na prodavače, který si dovolil nepodat drobné do ruky.
— Jste tu přihlášená jen dočasně. Dočasně — to je klíčové slovo, — klidně odpověděl Petřin advokát.
— A já si vůbec nejsem jistá, že je vaše klientka vůbec manželkou mého syna. Chová se jako pokladní u vrátnice! Všechno počítá, všechno si zapisuje!
— Lenko, — Petra unaveně zvedla oči, — nejsem pokladní. Jsem člověk, ze kterého už dávno vyžrali celou duši lžičkou. Po kapkách.
— Nedramatizuj! — odfrkla si. — Snažila jsem se! Vařila jsem! Uklízela!
— A za to chcete podíl v bytě? — vložil se do toho advokát. — Nikdo vám přece nebrání vařit boršč doma.
— Jenže já žádný domov nemám, — řekla vyzývavě. — Prodala jsem svůj dvoupokoják, abych synovi dala peníze na podnikání! A co z toho? Všechno jsem ztratila! Já jsem tady oběť!
— Oběť? — Petra se pomalu zvedla ze židle. — Nejdřív jste mého muže posadila na vodítko, pak jste se nacpala do mého bytu, do mého života, udělala jste z toho cirkus a teď křičíte, že jste oběť?
Soudce udeřil kladívkem.
— Prosím bez emocí. Poslechneme si návrh na zrušení registrace.
— Tak čeho jsi dosáhla? — Jakubův hlas ji dohnal už na soudní chodbě. — Jsi teď spokojená? Soud jí zrušil přihlášení. A co dál? Budeš sama ve své zlaté kleci?
— Radši sama v kleci než s vámi na řetězu, — odpověděla Petra klidně, aniž by se otočila. — Úvěr je na tobě. U notáře je to sepsané. Podíl v bytě je můj. Ty jsi nic neztratil, Jakube. Jen jsi zůstal tam, kde ti bylo vždycky pohodlně — pod maminčiným křídlem.
— Miloval jsem tě, Petro.
— A já tebe ne, — otočila se. — Já tě zachraňovala. A pak jsem se unavila z toho být tvojí záchranářkou.
Mlčel. Jen se díval. Jako štěně vyhozené na ulici. S nádechem křivdy. A bez špetky pochopení.
— A ona stárne, Petro. Máma… je to pro ni těžké.
— Já nejsem domov důchodců. Ani spořitelna. Dokonce ani rohožka u dveří. Jsem člověk, Jakube. Člověk, který jen chtěl, aby ho respektovali.
Uplynuly dva týdny.
— Tak, nalévej, Jani! — Petra postavila na stůl dvě sklenky. — Dneska slavíme! Jsem oficiálně svobodná. Žádný manžel, žádná tchyně, žádný úvěr.
— A žádné iluze, — dodala Jana s úsměvem. — Tak co, jaké to je?
— Jako po chřipce. Slabost tam ještě je, ale už se mi dýchá.
— A on?
— Jakub? Přestěhoval se k mámě. Do garsonky v Berouně. Internetový obchod zavřel, Tádžik zmizel, máma brečí — prý jsem je opustila.
— A ty?
— A já… nebrečím.
Cinkly si.
— A jak teď vlastně budeš žít?
— Bez zbytečného hluku. A upřímně — s radostí. Zjistila jsem, že se mi samotné spí docela dobře. A na dvoulůžku se vejdu celá.
Na rozloučenou se ji Jakub ještě pokusil zastavit. Napsal jí dopis. Ubrečený, jako kompot z rebarbory.
„Všechno jsem si uvědomil… Vrať se, všechno napravím…“
Smazala tu zprávu, aniž ji dočetla.
Protože vracet se tam, kde tě neslyšeli, neviděli a nerespektovali, se dá jen kvůli experimentu. A tenhle experiment ona už provedla. Sedm let.
Teď už stačilo.