„Jak to bez tebe zvládnu, Jene…“ — Kateřina se dívala manželovi do očí a jen stěží zadržovala slzy.
Jan uhýbal pohledem. Nedokázal mladé ženě říct pravdu — rodiče požadovali, aby do zimy uvolnili dům. Sám to od nich nečekal.
S Kateřinou to začalo jako v pohádce. Vrátil se z plavby a zdržel se v přístavním městě. Milá servírka z pobřežní kavárny ho okouzlila klidnou krásou. Jakmile se s ní dal do řeči, byl ztracený. Vrátil lístek a koupil si nový na pozdější datum, jen aby s ní mohl zůstat déle.
Kateřina city opětovala téměř okamžitě. Jako by se mezi nimi natáhla neviditelná nit, která spojila dvě srdce. Byla prostá, nic nežádala, netlačila na sebe. Trochu smutná a mlčenlivá. Ale vedle Jana jako by rozkvetla.
Už po měsíci ji požádal o ruku. Dokonce koupil prstýnek. Kateřina znejistěla.
„Když si to rozmyslíš, vždycky se můžeš vrátit. Násilím tě držet nebudu. Ale přísahám — udělám všechno, abychom byli šťastní.“
Nejisté kývnutí hlavou. Jan se cítil jako nejšťastnější muž na světě.
Přivezl ji domů, vzali se. Nastěhovali se k rodičům. Ti byli samozřejmě v šoku — syn se vrátil z plavby rovnou s manželkou. Ale snachu přijali srdečně.
Dlouho tak žít nešlo.
„Nezlob se, synku, ale ta tvoje Kateřina je nějaká… divná. Neslyší mě, všechno dělá navzdory. V jednom domě spolu nevycházíme. Vy máte svou rodinu a my jsme vám pořád za zády. Vezmi babiččin dům a přestěhujte se. Zařiďte si život sami.“
Jan se nehádal. Kvůli mladé ženě dokonce změnil práci — našel si místní a nechal dlouhé plavby. Kateřina je pro něj ta nejlepší. A že neposlouchá mámu — to se dá pochopit. Máma neumí mluvit klidně, všechno je u ní křik. A Kateřina, i když tichá, tohle nesnáší.
Kateřina se s manželem nehádala. Řekl, že se budou stěhovat — sbalila věci a jela. Domek se jí zalíbil: prostorný, světlý, blízko řeka, sousedů skoro žádných. Umyla ho, vybílila, jak to šlo. Jan se pustil do oprav — postavil saunu, opravil střechu, podlahy, plot. Všechno jim šlo pěkně od ruky.
Kateřina se práci nevyhýbala — vždycky pomáhala. Malovala, hnětla hlínu. Člověk by ani neřekl, že je z města. Jako by tu žila celý život. Na vesnici se cítila jako ryba ve vodě.
Osada sice byla velká, ale žili tu hlavně staří lidé. Kateřina byla ke každému vlídná a přívětivá. Všichni si ji oblíbili. Všichni kromě Janovy matky. Ta se na snachu dívala jako vlk. Proč ji neměla ráda — těžko říct. Jakmile ale přišla na návštěvu, hned začala poučovat a bezdůvodně hubovat. Janově matce nebylo nic dost dobré: oblečená prý příliš křiklavě, jídlo přesolené, dvůr nezametený.